Aleš Herzog (ročník 1977) je vzděláním inženýr ekonomie. V roce 1998 založil a od té doby vede programy Nízkoprahového klubu PVC Blansko, terénní práce s mládeží, a terénního programu pro uživatele drog na okrese Blansko. Současným zřizovatelem těchto programů je Sdružení Podané ruce. Od roku 2001 začal systematicky pracovat na definování metodiky nízkoprahových klubů pro dospívající. Koordinoval pracovní skupinu České asociace streetwork, která vytvořila standardy a pojmosloví těchto zařízení. Byl realizátorem projektu Vzdělávací program Gabriel. Významně se podílel na zavádění nízkoprahových klubů na Slovensku. Je garantem kurzů pro zkušené pracovníky Pramen a členem Výkonného výboru ČAS.
Dlouhodobě přinášíš do oboru NZDM nová témata a přístupy k práci - Identitní práce a práce s výchovnou situací. Které z nich ti přijde nejvíc nosné?
To jsou mi lichotky... Z toho, co jsi vyjmenoval, je určitě zásadní Identitní práce, tedy doprovázení dospívajících procesem utváření identity a usnadňování tohoto procesu. Především jsem to ale nepřinesl já, nýbrž Petr Klíma, respektive pan Klatezski a Petr to dopracoval. Je to filosofie našeho oboru, když ji člověk dostane pod kůži, změní se mu náhled na spoustu situací, které s klienty zažívá. Práci s výchovnou situací a kontaktní rámce dáváme dohromady s Michalem Zahradníkem, klubové konstelace jsou znovu od Petra, pár věcí je inspirováno Jiřím Librou, teď rozpracovávám od Jiřího Staníčka definování cílové skupiny. Čili spíš zvedám z prachu témata, která tam některý můj guru upustil, a rozvíjím je, dotahuji.
Na čem v současné době pracuješ? Můžeme se těšit na něco nového s autorskou značkou Herzog?
Maluju byt a vyrábím hračky psovi. Jinak jsme spolu s týmem PVC spáchali „Průvodce zavádění programů sociální prevence v nízkoprahových klubech“. Přijde mi, že sociální prevence je nyní jen abstraktní termín – najdeš ho v Typologii sociálních služeb, ale jak taková prevence vypadá a jaké má mít výstupy, to už nezjistíš... Tak nabízíme náš vlastní model. V rámci blanenského terénního programu pro uživatele drog vyvíjíme „injekční kalkulačku“, což je model tematického rozhovoru s klienty. Pod ČASem připravujeme s Markétou Lukáčovou seminář „Klient pod 15 let v nízkoprahových službách“. Moc se učím na supervizi a metodickém vedení. Superviduji bratislavský Kaspian, což je projekt klubu a streetworku na sídlišti Petržalka. Jako metodik spolupracuji s nízkoprahovým klubem Pavlač brněnské Ratolesti. Zkouším, zda metody využívané při práci s „bílými teenagery“ fungují i při práci s romskými dětmi z ghetta. A aby toho nebylo málo, píšu pár kapitol do knížky o kontaktní práci. Protože na to mám čas jen, když se přesouvám vlakem mezi Prahou a Blanskem, tak mi řádky moc nepřibývají...
Realizuješ několik let projekt PVC Blansko. Jak se ti daří uvádět výše zmíněné přístupy do praxe?
Nízkoprahový klub PVC má již 8 let. Je pravda, že jsme trochu laboratoř. Dospívající, kteří k nám chodí, si na to docela zvykli. Například hravé dotazníky, které používáme k mapování témat pro programy sociální prevence, se těší velké oblibě. Jeden klient přichází každý týden do kontaktní místností s otázkou: „Nemáš nějakej novej dotazník?“. Nyní s klienty hodně mluvíme o tématech „Násilí, které jsem zažil nebo spáchal“, „Jak poskytnout první pomoc“ „Jak si nic neudělat na víkendové kalbě“. A samozřejmě máme naše starší témata „sexuální debut“, „pervitinový debut“, „gynekologie a antikoncepce u dospívajících dívek“, kde již evaluujeme výsledky z hlediska změn ve skupinové normě.
Jak Vám klub funguje? Kolik máte návštěvníků!
Musím říct, že mám z PVC hrozně dobrý pocit. Honza Syrový v jednom rozhovoru řekl: „V káčku přesně vědí, s kým, proč a jak mají pracovat. V NZDM to bohužel tak není.“ No a já myslím, že my to docela víme a snad i umíme. Jinak klub je dlouhodobě vytížený, běžná návštěvnost je 50 až 60 klientů denně.
Takový provoz klade určitě velké nároky na zaměstnance. Jaký máš realizační tým a jak se staráš o jeho stabilitu?
Chci vyjádřit obrovský respekt a poděkování ke svým kolegům Heleně a Robertovi. Bez kvalitního a dlouhodobě pracujícího týmu PVC by nevzniklo nic, co jsem výše popsal. Jsme společně již 6 let v přímé práci, což je rarita. Nyní se tým rozšířil o dva nováčky. Když přemýšlím, čím to je, že jsme spolu vydrželi tak dlouho, myslím, že je to sdílením vize. Tedy, že jsme chtěli dělat co nejlépe naši práci, mít „nejlepší“ klub v tom dobrém slova smyslu. Jinak jako vedoucí jsem snad demokrat, často se na poradě hádáme, a myslím, že dokážu i ustoupit a přiznat chybu. Ale hlavně bych měl nyní přiznat: Na konci roku v Blansku končím a předám štafetu Heleně Holišové Kotové.
Jak vidíš snahu (někdy dost úpornou) napasovat naše služby na nastavené standardy sociálních služeb?
Mám z toho velké obavy. Zdá se mi, že se všichni tak trochu zbláznili a snaží se silou aplikovat metody individuální případové práce na nízkoprahový klub. Ale my máme jiný charakter. Naší metodou je kontaktní práce, pracujeme s jednotlivcem na pozadí skupiny, se skupinou a se skupinovými normami.
Dokážeš si představit, kam se budou Nízkoprahové kluby do budoucna vyvíjet? Vidíš šanci ve větším příklonu k sociální pedagogice a určité mezi oborovosti mezi sociální prací a pedagogikou?
Nízkoprahové kluby musí především v relativně krátké době přesvědčit donátory i odbornou veřejnost, o tom, co umí, v čem se jejich služby vyplatí. Když budeme znát benefity, které způsobujeme, budeme je umět změřit a zvládneme je prezentovat navenek, tak mi bude docela jedno, do které škatulky se zařadíme. Proto se teď věnuji hledání konkrétních metod a přístupů, které vedou k přínosu pro klienty. Roky 2000 až 2003 jsme strávili definováním typu služeb, a to byla hrozná nuda.
V Blansku realizujete i terénní program pro uživatele drog, vidíš nějaké paralely mezi terénními programy pro uživatele drog a programy NZDM?
Mnoho věcí je podobných. Práce se skupinovou normou, pragmatický přístup při nastavení cílů, velké možnosti pro uplatnění techniky motivačních rozhovorů... Vedení dvou rozdílných typů programů je možnost se hodně naučit. Když nastane zajímavá situace (případová, etická, projektová) v klubu, tak si v hlavě převracím, jak bych ji řešil v drogové službě, a obráceně. Nízkoprahové programy pro uživatele drog jsou starší bratr NZDM, i když mám pocit, že v poslední době začínáme dotahovat. Je to hlavně tím, že nízkoprahové kluby dokáží spolupracovat na metodice, sdílet know-how, iniciativně vytvářejí funkční regionální pracovní skupiny a ČASu se daří vzdělávání.
Otázkou jsem narážel na uplatnění přístupu Harm Reduction v Nízkoprahových klubech?
Přístup Harm Reduction do nízkoprahových klubů určitě patří. Dokonce i strategie Public Health. Nikoliv jako distribuce injekčních setů, ale především distribuce informací o bezpečném chování, respektive nácvik chování v nebezpečných situacích. Například pokud proškolíme dospívající naše klienty v poskytování první pomoci při úrazech na kalbách, výrazně pomůžeme snížit škody, které si dospívající působí. Nízkoprahovost nám umožňuje odbourat tabu a mluvit s nimi o tématech z reálného života, na které škola nedosáhne, poněvadž není dost pragmatická.
Nějaké doporučení na závěr? Na co se mají NZDM zaměřit ve své práci?
Na přínos pro klienta.
Děkuji za rozhovor. Jindřich Racek, předseda ČAS