Ahoj Helo, v době pokládání této otázky máte čerstvě po hodnocení kvality v klubu. Jak dopadlo?
Ahoj Streetworku.cz, tak nejdřív musím napsat, že mě potěšilo oslovení k rozhovoru. Také chci uvést, že rozhovor budu psát jak za mě, tak samozřejmě za celý PVC klub, protože Časovanou Botu jsme získali jako tým.
A hned se musím pochlubit, že jsme hodnocením kvality prošli, všechna kritéria jsme splnili a celkem jsme získali 173 bodů. Což je pro nás strašně potěšující, protože se přiznáme, že jsme na tom docela dost makali, ale na druhou stranu jsme nedělali nic na sílu. Prostě jsme začali o té práci ještě víc přemýšlet a spousta věcí šla sama, něco jsme udělali úplně nové a něco oprášili.
Vzešlo něco jako Vaše slabá stránka a něco jako naopak silná?
My jsme za dobu existence klubu prošli už celkem čtyřmi různými hodnoceními kvality, a i když bylo každé jiné, jiní hodnotitelé, jiný proces, jiná metodika, tak z každého vyplynula jedna naše silná stránka. A to je přemýšlení o té práci, o našem nastavení „být tu hlavně pro klienty“. Z tohoto co jsme absolvovali jako poslední, jsme dostali pochvalu za oblast ochrany práv uživatelů, informování a jednání.
Myslím docela nekriticky, že je to opravdu naše silná stránka, protože celá služba se řídí benefitem pro klienta, snažíme se v co největší míře vycházet klientům vstříc a hledáme společně různé cesty. Můžu uvést příklad, kde to bude jasné. Máme v klubu pravidla, kde jsou uvedeny i sankce. Ty sankce, ale v podstatě slouží jako náš strop, maximum, které se uděluje jen při těch nejhorších případech. U ostatních se s klientem domlouváme, hledáme cesty, jak té sankce dosáhnout jinak, protože se nechceme zbavit starostí tak, že mu dáme měsíc zákaz vstupu. Naopak si myslíme, že ti co nejvíc porušují pravidla, jsou přesně ti naši klienti a s těmi musíme nejvíc pracovat. Taky si myslím, že pro klienta je přínosem už jen to, že se s ním někdo domlouvá, baví, že na to není zvyklý. Neděláme z klientů nesvéprávné jedince, ale partnery, ukazujeme jim, že se věci dají řešit v pohodě a domluvou, jednáme s nimi fér, při provozu klubu vycházíme z jejich potřeb a přání, na všechno dostanou odpověď a myslím, že se nestane, že by s nimi někdo z pracovníků jednal neprofesionálně. Pokud ano, klientovi se omlouváme. Při řešení zakázek vycházíme z klientových potřeb doopravdy, nepředjímáme problémy, které by mohl mít, nesnažíme se ho do něčeho tlačit. Snažíme se je brát takové jací jsou i s negativy, chápeme skupinovou normu a pracujeme s ní.
Na druhou stranu naší slabou stránkou je vykazování toho co děláme (ne manuály, ale zápisy ze všeho – porad, služby, hodnocení pracovníků atd.). Já jsem ti v minulém odstavci popsala příklad, ale je možné, že bys ho takhle popsaný u nás nenašel. Od začátku existence klubu jsme se docela i cíleně vyhýbali papírování a myslím, že to bude i do budoucna, až na některé věci, které jsou potřeba. Myslím, že jsme docela hřešili na to, že jsme tu dlouhou dobu pracovali ve stejném týmu, takže jsme si všechno uchovávali v naší vzájemné paměti.
Nyní se už přes půl roku snažíme věci zaznamenávat, ukládat, zapisovat. Tento požadavek vznikl jak z hodnocení kvality, ale přišel i sám díky rozšíření týmu. My jsme si najednou uvědomili, že je potřeba mít některé věci napsané a uložené, už jenom proto, že je fajn se k nim vracet a probírat je znovu s odstupem. Hodnocení kvality prokázalo, že některé věci na tom papíře pořád nejsou, takže budeme zapisovat a zapisovat:)
Apropó, jak se díváš na hodnocení kvality jako na proces?
Bude se mi v tom motat pohled mě jako hodnocené, tak zároveň hodnotitelky. Abych byla upřímná, nejdřív jsem byla zneklidněná vlnou hysterie, kterou proces hodnocení kvality vyvolal hned na počátku. Zažila jsem seminář, někdy v červnu nebo srpnu, kde Honza Syrový představil metodiku asociace a proces a už tam začala vznikat panika ve smyslu, proboha, jak to máme udělat? Druhou vlnu jsem zažila, když PVC klub v pilotním hodnocení neprošel některými kritickými kritérii. Musím přiznat, že jsem se docela bavila. Byla jsem zvědavá, jak se kluby na hodnocení připravily a připravují.
Teď, zhruba v polovině procesu, jsem z toho trochu překvapená, jak málo sebevědomí chybí zařízením obhájit si to, co děláme. Myslím to tak, jak se všechny zařízení snaží napasovat na standardy kvality a ne naopak. Poučit se z nich a zůstat tou službou, kterou jsme. Vadí mi, že se spousta zařízení jen díky hodnocení donutila sepsat nějaké materiály, které jen přesně kopírují standardy. To je sice fajn, ale nic to neřekne o té službě, o tom, co se s těmi klienty děje, jak je jim v klubu fajn. Na druhou stranu je to krok k něčemu, doufám, že k dalšímu tvoření a přemýšlení.
Dále mě strašně vadí, že se z nízkoprahových zařízení díky této panice začínají pomalu dělat jiné formy služeb – např. poradny a redukce klienta jen na problém. Všichni mluví jen o poskytovaných sociálních službách, ale nějak jim jaksi vypadlo, že celé NZDM je sociální služba, včetně volnočasovek. Že s klientem se nepracuje, jen když řešíme krásnou identifikovanou zakázku, ale pracuje se s ním od začátku, co přijde do zařízení. A když nemá zakázku, tak ho nevyhazujeme nebo mu na sílu něco nevnutíme, ale bavíme se s ním a pomáháme mu hledat, což klidně může být dva roky. A že už jen to, že přijde k nám do zařízení je „sociální služba“ protože mu poskytujeme zázemí, o kterém tak vzletně hovoří oborové propagační materiály.
Bude potřeba o tomto hodně mluvit, protože mám pocit, že se obor žene někam, kam nemá. Mám pocit, jak už jsem řekla, že NZDM chybí sebevědomí. Je to dáno asi i tím, že je nám vyčítáno, že s klienty „nic neděláme“. Tak se prostě pracovníci snaží dokázat, že něco dělají, co se dá hezky vykázat. Je ale důležité mluvit celkově o NZDM, co je to za službu, jaké to je pro klienta, když k nám přijde, co mu to dává teď a co mu to může dát, když k nám bude chodit 3 roky. Prostě si to jednoduše obhájit, nedělat ze sebe nic co nejsme.
Musím se přiznat, že jsme se s týmem shodli na tom, že přesně takhle budeme vystupovat i při hodnocení a jak je vidět jde to.
Můžeš představit klub PVC? Jak dlouho funguje, kdo v něm pracuje, jaká je nabídka?
Nízkoprahový klub PVC jako takový funguje od roku 1998 v Blansku. Myšlenka práce s dospívajícími vznikla ještě o rok dříve, kdy město Blansko dalo jasnou zakázku práce s mládeží, která dělala „bordel“ na náměstí. Začalo se terénní prací, a po roce se otevíral klub. Za dobu jeho existence v klubu pracovalo jen 7 pracovníků, počítáno i se 4 současnými – jmenovitě Robert Hořava (7 let), Lenka Staníková (od září 06), Jakub Schulz (od září 06) a já (5,5 let). Což je v Čechách rarita.
Myslím, že hlavně díky tomu a díky velkému nasazení, se nám daří dělat věci hodně do hloubky, jsme na stejné vlně, máme stejný cíl, což je super a je to vidět jak na práci s klienty, tak na metodice, kterou vytváříme od začátku provozu a která vlastně popisuje co tu děláme.
Ono zaučit člověka tak, aby měl pracovník sám pocit, že tomu jakž takž rozumí, trvá tak 2-3 roky. Což je čas, kdy většina pracovníků v oboru končí, odchází, přechází, prostě mizí z konkrétního zařízení. A zařízení musí hledat nového pracovníka, zaučovat, sehrávat se a tak je vlastně pořád na začátku. Kdežto my jsme tuhle fázi překonali a 5 let jsme pracovali ve stejném týmu, což nás posunulo do nečekaných „sfér“, hlavně v té klientské práci. Ale popisovat všechny procesy, jichž je několik úrovní, by bylo na dlouho.
Co tedy děláme? Děláme NZDM, hlásíme k tomuto typu zařízení dle Zákona o soc. službách, a pracujeme dle pojmosloví NZDM. Jestli to chceš mít nějak rozdělené, tak máme standardní nabídku klubu – zábavu jako prostředek, ale i cíl – pokud se chce někdo zlepšit ve svých schopnostech, nějak se realizovat, tak také samozřejmě nabízíme výkony - základní poradenství, informační servis, situační intervence, krizová intervence atd., atd. Když jsme letos počítali statistiky, zjistili jsme, že nejvíc máme výkonů informační servis, potom poradenství a situační intervence, ostatní jsou za nimi ve vzdáleném závěsu:) Tohle vnímám jako další argument pro naši službu. Jsme prostě zařízení, kde naším hlavním nástrojem je kontaktní práce a výkonem je poskytovat dospívajícím zázemí, informace, podporu a pomoc.
Jak vnímáš udělení čestného uznání v rámci Časované boty?
Jsem strašně ráda, že jsme byli nominováni a vybráni na čestné uznání a vnímám to jako velké ocenění naší práce. Zároveň v tom vidím dvojí symboliku – na jednu stranu ocenění pro odcházejícího šéfa, který opouštěl klub po 8 letech, na druhou stranu ocenění pro nově příchozí pracovníky jako pevný spojovací článek se starým týmem. Jakože máme společný pracovní úspěch, což určitě posílí soudržnost s klubem i týmem.
Předloni jste změnili zřizovatele - místo samostatné o.p.s. jste přešli pod velkého zřizovatele - Sdružení Podané ruce. Jaké to je pod velkým bratrem?
Vidíš, to už je rok? Ten čas letí jako voda, ani mi to nepřijde. Samozřejmě jako každá věc má to své výhody i nevýhody.
Nejvíce jsme se báli ztráty identity a svobody, což se nepotvrdilo, máme pořád svoji identitu a jméno. Druhá věc, která je podle mě fajn, je krytí zad – finančně, personálně, zavedeným jménem. A samozřejmě všechny tyhle pozitiva se dají přehodit i do negativ. Celkový pocit mám z toho dobrý, pozitiva převažují:) A to neříkám proto, že chci být loajální.
A na přelomu tohoto roku jste změnili vedoucího - po 8 letech odešel Aleš, a ty jsi nyní vedoucí - jaké to je?
To je teda otázka:) No co ti mám na to říct? To víš, že je nám bez něj dobře. Nikdo nás nebuzeruje, nekontroluje...
Ne teď vážně. Ta změna byla plánovaná dlouho, možná až moc dlouho, a nakonec se stala strašně rychle, byla jsem tak trochu hozená do vody, ale to je asi nejlepší. Samozřejmě, že odchod Aleše vyvolával jak smutné tak veselé pocity, ale nakonec při loučení ani nikdo neplakal, spíš jsme se smáli.
Teď je pro nás situace taková, že normálně pracujeme stejně, vytváříme pořád nové věci, jedeme prostě dál, a zjišťujeme, že to jde:)
Velká změna nastala pro mě, musela jsem najednou začít šéfovat lidem, se kterýma jsem byla dřív na jedné lodi a musela jsem se naučit a pořád se učím spoustu nových věcí.
Mám pocit, že se nám to zatím daří, rozjeli jsme spoustu nových nebo oprášených věcí, na dalších makáme dál, rozvíjíme koncepce a metodiky. Co nás nejvíce žene dál je obhájit si svojí pozici, svoji kvalitu, pracovat s klienty pořád na stejné a zvyšující se úrovni. Aleš nám stejně nedá pokoj, skoro každý den si píšeme, voláme, nějaké věci řešíme ještě společně. Je to fajn, najednou spolu komunikujeme úplně jinak, a to se nám líbí:)
Kolik a jakých k vám chodí klientů?
V letošním roce to není takový boom jako loni, kdy k nám chodilo 120 klientů denně. Letos máme průměr 70 na den, což je i tak dost. Pořád si myslíme, že ten loňský rok byl extrémní – zejména tuhou zimou a výměnou generací.
Ale i tak se nenudíme. Chodí k nám klasická cílová skupina ve věku 13-20 let, z Blanska a okolí. Dospívající mladí, kteří se hledají a mají životní styl nebo příběh, který jim může komplikovat dospívání – např. experimentování s omamnými látkami, trable doma či ve škole, navazování partnerských a vrstevnických vztahů atd. Všechny tyto věci v kombinaci s životním obdobím, kdy je těžší se s věcmi vyrovnávat, prožívají intenzivněji. My jsme často jediní, komu se mohou svěřit. Říkají nám věci, které by neřekli ani rodičům, chodí se za námi poradit, máme s nimi dobré vztahy a tak můžeme reagovat jinak než většina institucí včetně rodičů.
Jaký je vztah města ke klubu? Rozumíte si s úředníky?
Vztah města a klubu je dán již od začátku, jak jsem psala, kdy město samo usoudilo, že je potřeba s mladými pracovat a nenechat je jen tak.
No a budova, ve které sídlí klub je městská, máme prostory pronajaté, město nám dává každoročně dotace na provoz. Vztahy jsou podle mě dobré, s úředníky se dá vyjít dobře. Ono je to i díky tomu, že Blansko je „malé“ město, kde se každý zná a všechno se rychle nese. Takže si myslím, že každý úředník má buď přímou nebo zprostředkovanou zkušenost s klubem.
Co nás spíše dřív mrzelo byl postoj veřejnosti ke klubu, ale ten se poslední tři roky zklidnil. Dávali jsme o sobě více vědět a tím jsme alespoň částečně odbourali předsudky a strach z neznámého.
Co se Vám daří při práci s klienty? Co se osvědčilo?
Na co jsme nejvíce hrdí, je náš způsob práce s klienty, který jsem už popisovala výše. Nejvíce se nám osvědčilo přestat si hrát na pracovníky jako spasitele a nadřazené autority. Prostě jsme přijali svoji profesi, ve které se neustále zdokonalujeme, máme zdravý přístup jak k práci tak k odpočinku a proto můžeme bez nějakých vnějších vlivů o té práci přemýšlet a vylepšovat ji.
Výsledkem je podle mě dost dobrá práce s klienty, máme jejich důvěru a pracovníci i klub má dobrou pověst mezi cílovou skupinou. Osvědčilo se nám brát je od začátku jako partnery a nechávat jim volnost. Nepředjímat jejich problémy, ale reagovat na ně, pomáhat jim v procesu hledání se, přijímat je s jejich chybami, špatnými vlastnostmi a „hajzlovinami“. Nemoralizovat, ale dávat jim na jejich konání zpětnou vazbu. Na všem se s nimi snažíme domlouvat a i když je to pro nás někdy bolestný a dlouhý proces, jsme rádi, když dobře dopadne a klient z toho vyjde obohacen. Teď to zní až vzletně, tak to trochu přitvrdím:)
Neříkám, že jsme mistři, k tomuhle jsme došli dlouhým procesem uvědomováním si, s kým vlastně pracujeme a co jim můžeme dát. Taky jsme udělali chyby, několikrát se nám stalo, že jsme ztratili klienta kvůli naší netrpělivosti a nečinnosti. Ale snažíme se ze všeho poučit. Takže jsme například už kdysi upravovali pravidla vstupu do klubu „pod vlivem“. Zjistili jsme totiž, že pokud budou striktně nastavená, tak tady nebudeme mít tak ¾ klientů. A o to jde, mít tu ty, kteří to nejvíc potřebují a ne ty, kteří si kreslí a způsobně chatují na netu. Pokud jsou nastavená tak, že může dojít, ale musí se chovat v pohodě, tak už v tom vidíme 3 přínosy pro klienta: za prvé – musí se naučit chovat normálně pod vlivem a jednat tak, aby byl schopen komunikovat, a za druhé dáváme mu tím najevo, že pro nás není ten špatný, ale že se o tom s námi může pobavit a za třetí – nebude se celý den flákat po venku a neudělá nějakou blbost.
A to si myslím, že je nejdůležitější. Pochopit klienty, pochopit čím žijí a nevydělovat je nesmyslnými zákazy a pravidly ze služby, domlouvat se s nimi, pokud poruší pravidla, přemýšlet nad tím, co je pro klienta lepší, jestli se celý měsíc potulovat venku nebo zkusit vymyslet jiný druh trestu.
Je mi líto, že k těmto poznatkům ještě spousta pracovníků nedošla, protože za prvé chtějí „páchat dobro“, za druhé si službu ulehčují zákazy vstupu právě pro ty nejpotřebnější (tudíž nejzlobivější) klienty.
Co naopak nejde?
Už asi dva nebo tři roky se pereme s tím, jak co nejlépe ošetřit odchod klientů z klubu, pokud jim už je 20 – horní hranice cílové skupiny. Zkoušíme různé postupy – motivovat je a pomáhat jim v přechodu z dětství do dospělosti, hledání práce, povídání o životě. Je to těžko uchopitelné, protože nejsou zvyklí ani ochotní docházet za námi do jakoby poradny. Je to pro ně těžké i v tom, že jsou najednou vydělení z toho parádního světa nicnedělání a jsou konfrontováni s přijetím odpovědnosti, samostatnosti a nároků v dospělosti.
Snažíme se, aby to pro ně bylo co nejméně bolestivé, nicméně je to stále ještě nedokončené. Přemýšlíme nad něčím podobným jako je Job club, který by byl upraven na podmínky nízkoprahového přístupu.
Jaké máte plány pro následující rok?
Plánů máme spoustu, ale vypíchnu ty nejdůležitější. Ve vztahu ke klientům máme v plánu pořádně zrealizovat specifickou prevenci v tématech sex, násilí, drogy. Máme na to vymyšlený nový systém a postupy. Téma násilí je nejnovější, takže na něm bude nejvíc práce, další dvě oprašujeme, vytváříme nové texty a metodiky, tak doufám, že se budeme mít čím pochlubit. Průběžným a nikdy nekončícím plánem je zůstat pořád tím dobrým klubem, kde se bude klientům líbit, kam budou chodit a kde je to bezva!
Ve vztahu k zařízení máme jeden plán už splněn – to je hodnocení kvality od ČASu, druhým plánem je registrace na JMK a následná certifikace. Pokud budou podmínky, uvažujeme i o certifikaci našich programů specifické prevence.
Ve vztahu k týmu máme plány na utužení, zaškolení a sehrání týmu. V letošním roce by mělo proběhnout vybavení nových pracovníků základními kurzy, reorganizace pozic, nové odpovědnosti a role. Chceme být stabilním a sebevědomým týmem, kde má každý svoji roli a poslání:)
Podílíte se na práci Pracovní skupiny NZDM NUTS 2 Vysočina + Jihomoravský kraj. K čemu je pro Vás skupina dobrá?
Pracovní skupina funguje už tři roky, za tu dobu jsme ušli kus cesty. Skupina je dobrá hlavně pro předávání informací, což byl začátek, pak přišla fáze vzdělávací, kdy už jsme si neměli co dát a společně jsme si zvali odborníky a realizovali vzdělávání a nyní bojujeme společně s hodnocením, předáváme si zkušenosti, probíráme standardy. Pomalu ale přišla fáze stagnace a rozhodování co dál se skupinou, protože ty věci se začínají opakovat, ale skupina už je někde jinde. Takže teď se uvidí, co bude dál a jak to pro nás bude dobré.
Nějaké vzkazy?
Chtěla bych vzkázat lidem v oboru, kteří jsou akční a kteří se nedostali do konečné trojky v Časované botě za aktivitu a dobrou práci, chtěla bych poděkovat Asociaci, že to v roce 2006 pořádně rozjela a všem těm, kteří jsou nějak v kontaktu s asociací a pracují pro obor. Myslím, že za ten rok je vidět, jak se NZDM jako obor posunul a jsem za to ráda. Přála bych si, aby bylo v Čechách čím dál tím víc dobrých klubů a aby lidi spolupracovali.
Taky bych chtěla poděkovat za tenhle rozhovor, protože mě donutil se zamyslet a formulovat myšlenky. A doufám, že se bude na streetwork.cz hodně diskutovat, je to potřeba:)
Aleš Herzog, Jiří Kocourek