Gratulujeme k získání Výroční ceny za rok 2007. Byl pro Vás loňský rok v něčem specifický? Vnímáš to tak, že jste udělali loni něco mimořádného, nebo spíš byla oceněna kontinuita Vaší práce?
Dan: Je to asi tak, že minulý rok byl gradací práce let minulých. Ocenění nás velice potěšilo a ze srdce děkujeme těm, kteří nás podpořili. Vidím to tak, že i oni ocenili spíše naši víceletou práci než konkrétní aktivity uplynulého roku.
Rok 2007 byl pro nás specifický v tom, že se nám podařilo relativně osamostatnit terénní program tak, že má svou vlastní kontinuitu a snažíme se, aby časem byl i více vymezen personálně. Teď máme jednoho streeta na plný úvazek a druhého na 0,8. Dalším mezníkem byl v našem případě audit ČASu, protože jsme prošli, i když jsme si předem řekli, že se na něj nebudeme připravovat. Prostě jsme nedopisovali narychlo žádné manuály, neproškolovali klienty z dobrých odpovědí atd. Mělo to pro nás daleko větší vypovídací hodnotu, i když by bodové ohodnocení mohlo být pak vyšší. Ale proč? Co mají klienti z našich bodů?!
Jana: Děkujeme všem za ocenění.
Můžeš představit váš nízkoprahový klub? Jak dlouho funguje, s kým pracuje a co dělá?
Dan: Být On Line znamená být dostupný a nablízku. Nízkoprahové zařízení Klub On Line zároveň vytváří prostor bezpečí a důvěry pro dospívající mládež ve městě Karviná. 
Nasloucháme všedním i nevšedním příběhům, které přináší život dospívajícího člověka a sociálním doprovázením společně hledáme cesty k uplatnění se v budoucím životě. Tak tohle je naše poetické poslání :-), a mně postačí, když si klienti zapamatují první větu. A to se jim jakžtakž daří.
Klub vznikl v říjnu 2003 a první půlrok fungoval jako dobrovolnický projekt Slezské diakonie. Pracoval jsem tehdy jako HR street v Ostravě (Renarkon) a končil školu, takže to bylo docela náročné. Od roku 2004 jsme s kolegyní pak pracovali ve dvojici, od roku 2005 nás bylo již 4, protože se začal rozjíždět streetwork a od roku 2007 je nás pět plus jedna dobrovolnice z Německa, která je u nás na roční stáži.
V klubu neděláme nic organizovaného. Samozřejmě, že kdykoli nastoupil do zařízení nový člověk, tak po dvou týdnech za mnou přišel a říkal: „Dane, já tady nemám čeho chytit, je třeba ty děcka někam posunout, udělám nějaký kroužek“. Já se nikdy tomu nebránil, ale téměř vždy to končilo fiaskem.
Snažíme se spíše strukturovat vztahy jednotlivců a skupin vůči zařízení, hledat momenty, kdy jim můžeme být inspirací, dle motivačních rozhovorů, kde jim můžeme zasít nějakou tu pochybnost, či rozvinout rozpor v jejich jednání, myšlení apod. Snažíme se jít více pod povrch. Na druhou stranu někdy zjistíme, že klient tam nic nemá, anebo už si prostě na sebe takhle zvykl. Zatím. Je ale faktem, že je to velice unavující a často frustrující. Kdo se vydal na tuhle partnerskou cestu s dospívajícími a obstál, tak má moji úctu.
Našel bys nějaké specifikum, čím se lišíte od jiných klubů???
Dan: Já vnímám výrazný rozdíl mezi kluby pro děti a pro mládež. Dominují tam jiné činnosti, časté je jiné nastavení pracovníků. Ale nevidím rozdíl mezi námi a jinými kluby pro dospívající. Kdybych měl opravdu něco vytáhnout, je to fakt, že od roku 2006 pracujeme s evidenčním programem, což nám službu docela zindividualizovalo. 
Další specifikum je to, že jsme jako první klub z východu začali spolupracovat s ČASem a časem jsme tímhle nakazili i ostatní u nás v regionu. Je tady nejsilnější pracovní skupina NZDM a teď půlroku i pracovní skupina streetů. Jsem rád, že právě náš klub mohl být u zrodu těchto věcí.
A jaký je klubový tým?
Dan: Velice pestrý a velice kvalifikovaný. Někdy si říkám, že až moc :-). Myslím si, že jsme vůči sobě otevření, umíme si dávat zpětnou vazbu, učíme si vzájemně důvěřovat jako lidi i jako pracovníci. Samozřejmě, že v této konstelaci, je pro mě těžké vždy ustát roli vedoucího, ale domnívám se, že se to s postupem času více krystalizuje, aniž by to byla velká křeč, či zásadní revoluce ve vzájemných vztazích.
Asi nebudu popisovat členy týmu zvlášť, i když bych rád je zde pochválil a vyzdvihl. Každopádně mám radost z toho, že i když prakticky všichni máme dostatečnou kvalifikaci (všichni prošli/procházejí kurzem ČAS, v týmu máme dvě sociální pracovnice z VOŠ), všichni pracovníci dálkově studují magisterské obory sociální práce, anebo sociální pedagogiku. Jsem prakticky jediný, kdo nechodí do školy :).
Váš klub je "autorem - iniciátorem" evidenčního programu PePa a sami v něm evidujete tak 1,5 roku - popiš zkušenosti a výsledky. Kolik máte dohod s klienty a kolik individuálních plánů???
Dan: Práce s PePou a dohody s individuálními plány jsou dvě odlišné věci. PePa je dobrý pomocník a zatím nás v ničem nezklamal. Samozřejmě některé funkce je třeba doladit, ale koncepce toho systému je pro nás naprosto vyhovující. Máme v něm data za rok 2006 a 2007, pracujeme s ním od poloviny roku 2006. Klienti si na něj zvykli. Často zapisujeme průběh nějaké konzultace společně s klientem, stává se nám tak 3x do týdne, že klient chce vidět svou osobní složku, připomínkují zápisy apod. Je jim to prostě bližší, než papírová kartotéka v kanceláři. PePa je velice vhodný pro kontrolu zápisů. Jana, naše sociální pracovnice, která superviduje přímou práci ostatních pracovníků na klubu, tak jedním kliknutím zjistí, jaké služby byly minulý den poskytnuty a jak vypadá jejich záznam.
Druhá věc jsou dohody a individuální plány. Číslo je kolem 50, ale je to absolutně nevypovídající počet. My totiž zkoušíme pořád něco nového, nejsme spokojeni s tím, jaký je současný stav. Nechci tahat z klientů zakázku, když oni samí neví, co chtějí. A jestli to ví, tak zítra to zapomenou, anebo se prostě rozhodnou jinak. Poslední naše zkušenost je taková, že cca 5 měsíců máme pevně danou strukturu základních výkonů, a snažíme se plánovat krátkodobě. Teď nám z toho vyplývá možnost obecné dohody s klientem, dlouhodobé plánování, které je zaměřeno na adaptaci klienta ve službě a hledání dominující zakázky, a specifické krátkodobé plánování konkrétních konzultací, intervencí. Hele, ale ono to klidně za 2 měsíce může být úplně jinak. Takový je život.
Jana: Jojo, jede se na čísla. Dávat do přímé úměry evidenční program a smlouvy s klienty a jejich individuální plánování je docela zajímavé. Faktem je, že co není zapsáno, jakoby nebylo. Každopádně je dobře, že máme volnou ruku v tom, jak to děláme, nebo budeme dělat, že „technická kontrola“ ČASu, nebo MPSV není finálním verdiktem pro podobu poskytování našich služeb.
Jak se rozjela vaše terénní práce??? Jak bys charakterizoval skupinu, se kterou pracujete???
Jana: Už na začátku Dan zmiňoval, že se nám podařilo osamostatnit terén. Když jsme s terénem začínali, chodili jsme na ulici tak 2x týdne, protože jsme na to personálně nestačili. To byl rok 2006. Tehdy jsme začali chodit a více se zdržovali na jednom místě, kde byla docela pro nás obtížná skupina klientů, kde se hodně čichal toluen, popíjelo víno atd. Nedařilo se nám pokrýt celou Karvinou. S příchodem nových teréňáků, kteří mají rozdělené lokality, je to s pokrytím lepší, přesto by na celé město bylo zapotřebí mnohem víc pracovníků. Teréňáci nakontaktovali další dvě skupiny mladých v odlišných částech města.
Je zajímavé sledovat, jak jsou ty skupiny různorodé. Jedni se scházejí u jedné školy a jsou velice kontaktní, nemají problém s přítomnosti streeta, přijali jeho roli a jsou schopni si říci, že něco potřebují. Druhá skupina se naopak schází v parku a jsou náročnější v podmínkách, za kterých streety přijmou, budou také náročnější z hlediska času, tzv. krůček po krůčku. Původní skupina se nám nevytratila. Klienti se stále scházejí na stejném místě, pravda její řady trochu prořídly, avšak přistupují noví, tak je dobře, že s nimi jsme.
Honza: I přes počáteční těžkosti dostává terénní práce konečně spád. Hodně k tomu přispěl příchod dalšího streeta, poněvadž ve dvou se to, jak známo, lépe táhne. Skupina, s kterou momentálně pracuji je typická sídlištní partička, zahánějící nudu v parku na lavičce.
Alena: Měla jsem ohromné štěstí. Tři týdny po nástupu do práce se mi podařilo nekontaktovat skupinu mladých lidí scházejících se na školním hřišti. Parta mne mezi sebe přijala, jako by tam předtím streetworker chodil každý den. Myslím, že tahle počáteční zkušenost mi dobře pomohla nebát se oslovovat další lidi.
Co se daří a co nedaří?
Jana: Spíš odpovím, co považuji za úspěch. Je to právě práce se skupinou, kde se čichá toluen. Dostat se tam, bylo hrozně těžké, stálo to hodiny promlčeného bytí s nimi, kdy nechápali, proč tam jsi, že se musíš nudit, když si s tebou nikdo nepovídá. Ale bylo to hrozně důležité. Ještě dnes se někteří zeptají, jestli nebudou v novinách. Dovedu si představit, že právě s nimi začneme se smlouvami a individuálními plány. Není to migrující skupina. Ale to je hudba budoucnosti. Právě díky migraci skupin se na nějakou dobu ztrácí a nejsou k nalezení, nebo jsou v hospodě, kam moc nechodíme. Některé věci jednoduše můžeš ovlivnit, jiné ne.
Honza: Podařilo se nám zakoupit přívěs, který chceme umístit v terénu a využívat jako kontaktní místo pro jednu lokalitu, kde převážně žijí Romové. Zatím se nedaří sladit sepisování smluv a ind. plánování s přímou prací, aby výsledek měl logiku a nebyl to jen nějaký byrokratický paskvil.
Něco k Tobě Dane: Pracuješ v oboru velmi dlouho, můžeš se profesně představit?
Dan: Velmi dlouho?! Je to jen 6 let, ale budiž. Vezmu to zeširoka, klidně to přeskočte. Pracuji v sociálních službách od roku 2001, kdy jsem nastoupil jako dohodář do ostravského Renarkonu na pozici streetworkera. 
Tam jsem dělal čistě drogový street od roku 2003 jsem pak vedl tým streetworkerů. V tomto období jsem absolvoval nějaké jednodenní kurzy a týdenní Letní školu Harm Reduction. Od roku 2003 jsem pak vedl Klub On Line a zároveň pracoval v Renarkonu. Jelikož jsem v roce 2004 končil školu (Ostravská univerzita, PdF, obor vychovatelství-etopedie) a dělal tolik věcí, tak jsem z něčeho musel ubrat. Věc se vyřešila tak zvláštně, že tehdy chtěl Aleš Juchelka se mnou natočit rozhovor do Křesťanského magazínu v TV a i když jsem měl se zaměstnavatelem dohodu, že se nezmíním o tom, kde pracuji, jen budu obecně mluvit o tom, co dělám, tak po odvysílání reportáže jsem dostal takovou light výpověď. Byla to pro mne zajímavá zkušenost, ale neprotestoval jsem, protože jsem to chtěl stejně časem ukončit. Pak jsem ukončil školu a byl jsem naplno zaměstnán ve Slezské diakonii jako koordinátor pro NZDM Klub On Line.
Zjistil jsem, že pro mne bylo NZDM daleko náročnější ustát roli pracovníka, než tomu bylo u drogových služeb. Takže jsem se učil novým věcem, klopýtal jsem. Díky tomu i jiným spíše existencionálním skutečnostem v mém životě jsem zažil období prázdna, kdy jsem asi na 2 měsíce nebyl schopen pracovat s klienty, byl jsem celkově vyčerpaný atd. Ukončila to svatba :-). A jelikož mám ráznou ženu, tak život naplnily jiné věci nežli pouze pracovní. Po roce manželství se nám narodil syn Bartoloměj. Vřele všem doporučuji!
V poslední době jsem z větších akcí absolvoval kurz ČASu, kurz auditorů ČAS a manažérský kurz pod Slezskou diakonií. Občas něco lektoruji na kurzech, nebo na místní univerzitě. Od roku 2004 do 2007 jsem byl koordinátorem pracovní skupiny NZDM v Moravskoslezském kraji a nakrátko také členem výkonného výboru ČAS. Od roku 2007 dělám také metodická vedení ve dvou zařízeních v MSK, jsem členem Pracovní skupiny pro kvalitu sociálních služeb Moravskoslezského kraje.
Co se Ti při práci s klienty (nebo při práci) šéfa osvědčilo?
Dan: Při práci s klienty se mi osvědčilo, že je důležité si nehrát na něco, co nejsem, nedělat klientům šaška, nepodbízet se, stát si za svým názorem, být důsledný. Dále mluvit s klienty na rovinu, nemazat med kolem úst, nazývat věci pravými jmény, umět mluvit o svých pocitech, ale zároveň se citově neobnažovat. Nad to vše je zájem o běžný život dospívajícího a nešpehovat na každý jeho „sociálně nežádoucí jev“.
Co Tě drží u té práce, z čeho máš radost?
Jana: Já to nevím. Určitě je to i podpora mých kolegů. Mám radost z toho, když mne celý den klienti provokují, to jo. Učí mne to trpělivosti pro mé vlastní děti :-). Ale je to náročná škola. Já osobně preferuji tuhle cílovou skupinu také proto , protože mám ráda ty jejich „srandičky“.
Dan: To já na sobě sleduji, že místy mi to už moc vtipné nepřijde. Na klubu je to už asi 3 vlna klientů a věkově nejmladší. Témata jsou docela omezená atd. Vím ale, že se to změní. Mne dělají radost i organizační věci, když tým šlape, když v noci mohu klidně spát, protože nemám vidinu statisícového mínusu atd. Teď se znova učím vést tým a být v něm zásadním hybatelem, byť takhle osobnostně nejsem postaven. Mám radost, když splním svůj denní plán, když partneři se na mne mohou spolehnout. Jelikož já obvykle naslibuji hory doly, tak splnit své závazky je pro mne totiž velice obtížné.
Beata: práce s mladými lidmi tě dokáže obohatit, přináší nám informace, sdělují běžný svůj život.
Nějaké vzkazy?
Dan: Ploďte se, množte se a naplňte Zemi.
Beata: Nebojte se práce.
Jana: Když si myslíš, že už nemůžeš, tak to nevzdávej, ale odpočiň si.
Honza: Za chvíli je jaro, klienti se vrátí do parku, na lavičky, takže „hurá do terénu“.
Alena: Je důležité umět vidět velké věci i v maličkostech.