Martina Zikmundová a Markéta Lukáčová jely do ukrajinského Užgorodu lektorovat terénní práci. Ihned po návrahu jsme se zeptali, jaké to bylo a jak jim to šlo.
Jak to vzniklo a v čem jste na Ukrajině vzdělávali?
Martina: Když jsem se na podzim 2004 vrátila z ročního pobytu na Ukrajině, věděla jsem, že terénní práce a nízkoprahové služby jsou tam celkově v koncepci harm reduction nebezpečně podceňovány. Pokud existují, jsou neprofesionální, spíš takový paskvil. Od té doby jsem ale na Ukrajině realizovala jiné projekty, hlavně na pomoc lidem žijícím s HIV/AIDS a pro terénní práci jsem hledala partnera a sponzora.
Zájem projevilo Zakarpatí, oblast, která byla ještě nedávno součástí Československé republiky, a já měla radost. Pak jsme ale dva roky čekali, než se objeví grant, do kterého bychom se s naší myšlenkou trefili. Nakonec se projekt jmenuje Implementace terénní sociální práce do Zakarpatské oblasti a podpořila ho nadace Open Society Fund, napůl s Sorosovou nadací na Ukrajině.
Jak jste vzdělávání koncipovaly?
M+M: Vycházely jsme z osobní zkušenosti. Co pracovník potřebuje, než vstoupí na ulici? Když jsme my začínaly, hodně věcí jsme vyzkoušely na sobě - metoda pokus-omyl. Snažily jsme se jim předat to, co nám fungovalo a funguje a co je podle nás nejdůležitější. Kromě toho jsme použily některé věci z dobře známých Sborníku studijních textů, které vznikly pod Ostravskou universitou a knihy Kontaktní práce a Metodické příručky pro výkon terénní sociální práce.
Zaměřily jsme se na vymezení a hledání cílové skupiny, cíle, metody TSP a etiku. Kurz byl ale více praktický, modelovky, dialog a taky samozřejmě ulice.
Martina: Od začátku jsem chtěla, aby to byl praktický výcvik, věděla jsem, že musíme do ulice, třeba i opakovaně, že jim musím ukázat kontakt.
Prý jste lektorovali i přímo v terénu. Jaké to bylo na ukrajinské ulici?
M+M: Velmi prostě: v úterý jsme jim řekly, ať si ve středu neberou podpatky, minisukně a moc šperků, že jdeme do ulice. Že nikoho nenutíme, ať jde je ten, kdo chce. Až na jednu paní šli všichni. Vyrazili jsme v 15h za hudrování, že v tuhle dobu nemůžeme žádné klienty potkat. Skončili jsme v 18h v nádražním non stopu, kde vydrželi 10minut a donutili nás jít si vypít drink na ulici.
Potkali jsme několik žebráků, bezdomovců, narkomanů, jednu prostitutku a mnoho dětí a mládeže, taky romské, co moc do školy nechodí. Proběhlo několik kontaktů, docela fajn kontaktní práce. Při reflexi i hodnocení druhý den se vypovídali z šoku, že po ulicích tady chodí, ale nikdy tolik klientů neviděli. Vysvětlili nám to tak, že například si mysleli, že lidi, co žebrají jsou jen líní pracovat. A že mají dům, a všechno, jen chtějí žít takhle.
Jaký je stav nízkoprahových služeb na Ukrajině? Navštívili jste místní kontaktní centrum. Můžete je porovnat s těmi českými?
Markéta: V celé zakarpatské oblasti je jedno zařízení PŘIPOMÍNAJÍCÍ naše Kontaktní centra. Kromě toho výměnný nebo spíš „rozdávačný“ program probíhá v rámci metadonového centra. Klienti v substituci nosí stříkačky pro své kamarády, občas něco i donesou.
V kontaktním centru - jedna místnost i s kontejnery na špinavé stříkačky - probíhá výměna injekčních jehel, testování, sociální práce. Terénní pracovníci jsou klienti - u nás bychom tomu říkali externí terénní pracovníci, tento pojem ale na Ukrajině neznají.
M+M: Probíhají tam sezení s psychologem. Klienti si mohou přijít popovídat s pracovníky. Za odpoledne jsme tam potkali 5 klientů, z toho tři byli zaměstnanci - terénní pracovníci. Místnost se nachází v přízemí jednoho paneláku. Evidence klientů probíhá na základě čísel - pořadí. To znamená, že mají za rok např. přes 1000 klientů - ale jeden z nich tam mohl být 100x a tak je tolikrát jako klient započítán.
Markéto, je něco, co má jejich Káčko společné s tím Kolínským?
Markéta: Už vím, klienti kouří venku. A také pokud mohu usuzovat z jednoho odpoledne - vztah klientů a pracovníků, z kterého byla cítit důvěra klientů v pracovníky a službu, otevřenost. To je jediný nízkoprahový program, který jsme navštívili.
Slyšeli jsme ještě o jednom, jehož pracovníci nebyli na kurzu, prý pracuje s Romy na sídlišti. Vzhledem k systému financování sociálních služeb na Ukrajině panuje mezi jednotlivými subjekty spíše rivalita než spolupráce, těžko poznat bez osobního kontaktu zda šlo o službu nízkoprahovou. Z informací, které jsme o zařízení dostali jsme mohli těžko poznat, co je to za službu.
Vůbec je těžké získat informace o systému péče. Na první pohled vypadá vše růžově, ideálně, že vše funguje. Dokud to sami neuvidíte nepoznáte, jak to je. Tak např. metadonové centrum bylo příjemným překvapením, oproti tomu Kontaktní centrum a detox s léčbou zklamáním. Ne vždy mají organizace možnost něco měnit a pokud ano, je to na dlouho. Např. organizace, která provozuje KC má peníze na komunitu, na provoz, ale už dva roky hledají prostředky na dům nebo jeho pronájem.
Jaké jsou Vaše celkové dojmy z Ukrajiny? Co Vás nejvíc překvapilo?
Markéta: Asi mě nejvíc překvapilo, jak moc jsme mi daleko v sociálních službu, ve kvalitě a možnostech, různorodosti, jak se tady u nás máme vlastně dobře.
Překvapil mě autobus zn. Ikarus, který možná pojede možná ne. Překvapilo mě, jak moc je to Asie. Kdo se podíval dál na východ, tohle zažil, ale ve městě na hranicích ze Slovenskem jsem to nečekala.
Pak mě také překvapilo, že se tam opravdu hodně pije, že se o tom jen nemluví. Překvapila mě neuvěřitelná korupce. Jak vše záleží na tom s kým se znáte. Překvapila mě pohostinnost. Překvapil mě patriarchát. Překvapily mě ženy, s kterými, když jsme byly samy, tak byly otevřené, vtipné a veselé.Překvapily mě hliněné cesty ve stotisícovém městě. Překvapila mě prohlídka osobních zavazadel na hranicích a evidence alkoholu a cigaret, které se převáží do EU na čísla pasu.
Nejdrsnější a naopak nejlepší zážitek z cesty?
Markéta: Nejhorší zážitek byla asi moje otrava z jídla, která přišla druhý den v noci. Bylo mně zle, lektorovaly jsme, musely se účastnit všech společenských akcí (návštěvy vybraných restaurací a významných osob - na kraji, vrchní narkolog apod.). Pokud jsme nechtěli jíst, bylo nám přesto objednáno - se slovy: “Musíš, protože kdo to tady na světě má jednoduché, všichni trpíme“. No a takhle jsme prožili celý týden. Ani chvíli nás nenechali o samotě, kromě hotelového pokoje, kam jsme se dostávali pravidelně kolem půlnoci. Celé to skončilo tím, že nám v sobotu v šest ráno na autobusovém nádraží oznámili, že náš autobus nejede, naštěstí jsme znali z terénu místní nonstopáč, tak jsme tam přečkali hodinu a půl do příjezdu dalšího. To už nám bylo špatně oběma.
Nejlepší zážitek: Lektorování s Martinou. To, že máme co předávat. Že se domluvíme i bez překladatele, kterého jsme po první hodině propustili, rozuměli jsme si více bez něj, i když jsem mluvila česky.
To, že vidíme potenciál v lidech z kurzu, zavést terénní práci na Zakarpatí. Že se jim chce. Pak taky Zakarpatský koňak, díky kterému jsme zřejmě celý výlet přežily, protož slivovici na pokoji nám upíjeli pokojské.
Martina: Nejhorší bylo, že nedodrželi podmínky smlouvy, na tréninku mělo být pět lidí, kteří budou dělat přímou práci v terénu. Přišlo jich 9 a všichni se tvářili, že mají akademické tituly a do terénu mají chodit dobrovolníci, nejlépe uživatelé drog, Romové nebo někdo takový.
No a pak taky průjem, co popisovala Markéta. To jsme ještě nezažila ani na svých předchozích pobytech na Ukrajině, ani jinde ve světě, zkrátka to bylo na posr…í
Nejlepší zážitek bylo, že se nám ty lidi (kouzlem osobnosti nebo nevím čím) podařilo všechny na tréninku udržet po celý týden a hlavně přesvědčit, aby šli s námi do ulice. Motivovat k tomu, že terén aspoň zkusí.
Druhý pěkný zážitek byla spolupráce s Markétou, vybrala jsme si parťáka výborně. Jednak je skvělá po odborné stránce a taky nikdy před tím na Ukrajině nebyla. To byla velká výhoda: neměla moje předsudky, zkoušela i věci, do kterých bych já nešla, neměla energii a naopak já její nápady zreálňovala. Myslím, že se to povedlo.
Jaké máte další lektorské plány?
M+M: Chceme dokončit projekt v Užhorodu, v červnu na týden přijede skupina pěti ukrajinských pracovníků do Prahy, chceme, aby viděli co nejvíce nízkoprahových programů. Aby si udělali představu, jak může vypadat zařízení pro různé cílové skupiny a jak vypadají pracovníci, kteří v něm pracují. Dokončíme teoretickou část a pak budeme hodně zvědavy, jak se jim podaří uvést terénní práci v Zakarpatí v život.
Lektoruje se nám spolu mimořádně dobře , ještě jsme neměly ponorku, a tak se těšíme na lektorování i České republice, buď kurzu Práce s agresivním klientem nebo už konečně připravíme nový kurz Práce s klientem v náročné životní situaci. Bude se týkat problematiky domácího násilí, zneužívání a jiných traumatických situací.
Díky za rozhovor
Aleš Herzog
Martina Zikmundová, Mgr. - Vystudovala FF UK v Praze, obor psychologie, 10 let pracovala jako terénní pracovník a psycholog v o.s. Rozkoš bez Rizika. Posléze působila v Centru pro osoby v konfliktu se zákonem o.s. Sananim. Superviduje, lektoruje, občas také novinaří. Má psa Monty a závodí rallye.
Markéta Lukáčová, Mgr. - Vystudovala UP v Olomouci, působí 11 let v nízkoprahových službách. Pracovala v o.s. Laxus jako poradce v Ambulantním centru v Hradci Králové a v Drogových službách ve vězení. Pracovala rok v České asociaci streetwork jako odborná asistentka v Kanceláři ČAS. Aktuálně působí jako vedoucí Kontaktního centra o.s. Prostor v Kolíně. Superviduje, dělá metodiku. Je členkou správní rady ČAS. Má fenku Wajty, maluje a leze po skalách.