Rozhovor o klubu PVC Blansko

Nízkoprahový klub PVC Blansko získal výroční cenu ČAS ČASovanou botu za rok 2008 a vedoucí klubu Helena Kotová navíc čestné uznání.  Proto jsme je museli pořádně vyzpovídat. Na naše otázky odpovídali společnými silami Rob a Hela (Lenka byla omluvena).

Gratulujeme k získání Výroční ceny za rok 2008. Byl pro Vás loňský rok v něčem specifický? Vnímáte to tak, že jste udělali loni něco mimořádného, nebo spíš byla oceněna kontinuita vaší práce?

Děkujeme! Myslíme si, že cenu jsme dostali spíše za dlouhodobou práci, za to, že fungujeme tak dlouho - letos 10 let výročí a pořád se o nás ví a jsme vidět. Co se ale týče našeho osobního pohledu, tu cenu si nekriticky a sobecky strašně moc zasloužíme :-). Protože loňský rok byl pro nás hodně těžký, možná jeden z nejtěžších - ohledně financí, klientů i pracovníků.

Museli jsme omezovat úvazky, propouštět, řešit klientské kauzy, které jsme nikdy nezažili, smířit se s úbytkem klientů a vůbec se vyrovnat s našimi ubývajícími silami kdy jsme jeli v 2,5 úvazku jako ve 4. Už jsme ani kolikrát neměli sílu a energii přijít do práce a když jsme přišli, seděli jsme jak trosky a dolovali ze sebe kousek energie. Obrovský dík v tomto patří našemu supervizorovi, který o nás tak hezky pečoval, i správě Sdružení, že nás podrželi finančně i lidsky. Pak najednou se zimním slunovratem přišla změna a začalo se zase dařit.

Takže si říkáme, že je to fajn, a takové velké zadostiučinění, i když třeba o tom moc lidi nevěděli, tak nám to přišlo strašně vhod, takový další dílek do skládačky k cestě zpět nahoru.

Když jsme cenu přebírali, řekli jsme v žertu, že konečně jsme tu cenu dostali a teď od nás už bude klid:-) Ale když tak nad tím přemýšlíme, už budeme mít klid i my. Cena je doma, zásluhy oceněny a my můžeme v klidu pracovat dál.

Můžete představit váš nízkoprahový klub? Jak dlouho funguje, s kým pracuje, kdo tam pracuje?

Nízkoprahový klub PVC jako takový funguje od roku 1999. Myšlenka práce s dospívajícími vznikla ještě o rok dříve, kdy město Blansko dalo jasnou zakázku práce s mládeží, která dělala „bordel“ na náměstí. Cílovka 13-20, 21-26 jen na individuál.

V současnosti jsme tým 3 lidí, jmenovitě Rob (9 let), Lenka (3 roky), Hela (8 let). A od pondělí budeme mít nového kolegu Honzu, takže ho určitě brzo někde potkáte. Už se na něj těšíme.

Děláme NZDM, hlásíme k tomuto typu zařízení dle Zákona o soc. službách, a pracujeme dle pojmosloví NZDM. Jestli to chceš mít nějak rozdělené, tak máme standardní nabídku klubu - zábavu jako prostředek, ale i cíl - pokud se chce někdo zlepšit ve svých schopnostech, nějak se realizovat, tak také samozřejmě nabízíme výkony - základní poradenství, informační servis, situační intervence, krizová intervence atd., atd. Když jsme letos počítali statistiky, zjistili jsme, že nejvíc máme výkonů informační servis, potom poradenství a situační intervence, ostatní jsou za nimi ve vzdáleném závěsu:) Tohle vnímám jako další argument pro naši službu. Jsme prostě zařízení, kde naším hlavním nástrojem je kontaktní práce a výkonem je poskytovat dospívajícím zázemí, informace, podporu a pomoc.

Zvolna vyrůstáme ze stereotypů a začínáme přicházet čím dál víc na to, jak všelijak by se naše práce, tedy doprovod v dospívání do dospělosti dala provádět. Že rozhodně nejde jen o materiální informace cíleně předávané a naučené, že jde spíše o to, aby pracovník témata měl zpracované sám v sobě, aby byl identifikovaný s procesem dospívání a života, aby sám v sobě měl jasno a s tím pak přistupoval ke klientům. A aby věděl kdy a jak použít vlastní osobu jako nástroj práce.

Tohle je ale pořád jen obecné mluvení. Proto si brzy budete moct přečíst článek „Jeden den v PVC“, kde je popsaný takový běžný otevírací den klubu. Plus to bude uvedené i v diskuzním fóru v kategorii služba, tak snad se taky připojíte.

Teď taková šťouravá - Měli jste v ceně dvě nominace a proslýchá se že PVC je fakt dobrý a v čem jste teda dobrý a lepší než ostatní kluby!

No klidně šťouravá…ale my na ní stejně neumíme moc odpovědět. To bychom se museli zeptat těch lidí, kdo to o nás říkají a kdo nás nominovali.

Ono je to podle mě daný už od začátku a tím hlavním důvodem jsou lidi, co tu pracují. Když vzpomeneme Aleše, Roba, Benyho, Helu - prostě naši „starou“ partu, tak jsme vždycky byli víc vidět a slyšet. Potom logicky do týmu tak nějak přirozeně přibývají lidi, kteří jsou něčím zajímavý, výjimeční a taky jsou více vidět, slyšet.

Druhá věc je ta, že se nestydíme a nebojíme sebeprezentovat, naopak, aktivně to děláme. Vycházíme z toho, že když už něco umíme, nebo si aspoň myslíme, že umíme, není důvod nechávat si to pro sebe. Nikdo tady v republice nemá patent na to co je správný a co ne, a tak nevidíme důvod, nechávat si věci pro sebe, když se nám to osvědčuje v práci. Jsme hodně otevření, nevadí nám poskytovat materiály, zkušenosti, poskytovat stáže atd.

A třetí věc je ta, že tím, jak spolu i v zařízení pracujeme dlouho, dostáváme se k nečekaným hlubinám práce s klienty, kterou si samozřejmě nenecháváme pro sebe, viz bod 2.

Takže je to dokola - kvalitní lidi (díky za ně), kvalitní zázemí a ochota nebát se experimentovat a dělit se o výsledky. Taky trochu práce pro obor, a už to je. Už jsi vidět, už jsi slyšet a legendy samy vznikají :-)

Ale rozhodně si nemyslíme, že jsme lepší než ostatní. Nejsme. Známe dost stejně dobrých, nebo lepších klubů a pracovníků v Brně, Jihlavě, Praze, Karviné atd. Ale prostě je o nás víc slyšet. To je asi vše.

V práci, kterou děláte, musíte často jít do konfrontací s klienty, úřady, okolím klubu někdy i s kolegy. Které ty konfrontace nejlíp zvládáte a které vás naopak stojí nejvíc úsilí?

Nejlepší jsou konfrontace s kolegy, které jsou většinou tvořivé a něco nového přinesou.

Nejhorší pro mě (H), jsou konfrontace s rodiči a s veřejností - bohužel někdy i odbornou - učitelé, úředníci, kteří na nás mají tendence házet vinu za ty „hajzlíky, co kouří před klubem“. Z toho je mi osobně vždycky zle.

Mně (R) je nejvíc zle z městských policistů od vedle. Na jednu stranu je dobře, že nám tady „hlídají“ (všechno zlý je k něčemu dobrý), ale je problém s těmi, co jsou spokojeni, jen když si chtějí neustále dokazovat svoji moc, ale ti se najdou pochopitelně všude.

Kočka nebo pes?

Pes Bonifác, záruka dobré nálady! Přinesen Lenkou, adoptován klienty i námi. Je to dobrej teréňák a taky rád seznamuje a dává dokupy lidi. Vždycky jsme měli v týmu nějaké zvíře a vždycky to byl pes…Ema, Kuba, Bonifác.

Máte nějaký osvědčený mazácký trik, jak navázat kontakt s klienty?

Myslíme si, že nejosvědčenější věcí je, aby za nás mluvily naše činy a ne jen řeči. My jsme vsadili na image a atraktivitu pro klienty. Takže nejlepší věc, jak přilákat klienty, je stát se tak atraktivním zařízením, že klienti budou sami stát o to, k nám patřit. A taky vydržet dlouho, s dobrým image především pro klienty. To že nás veřejnost označovala jako „feťácké doupě“, bylo jenom přínosem.

Pak se můžeme stát stálým, pevným místem stejně jako park, nádraží apod., kde se klienti budou střídat a obměňovat stejně jako v oblíbeném parku u flašky vína. Důležité je mít dobrý kontakt s vůdci, s kultovními postavičkami klientské scény, protože po jejich vzoru je následují jejich nástupci, kteří je po čase přirozeně vystřídají. Protože „místa zůstávají, jen lidi se mění“. Je to souhra bezpečí, anonymity a stálosti v životě klientů. Když tu jsou, můžeme navazovat kontakt.

Co jsme se naučili časem, a co vnímáme jako důležité při navazování vztahu s klienty, jsme nazvali „obyčejný lidský kontakt“. Může to znít jednoduše, ale není. Je to o tom, že přistupujeme ke klientům pomalu jako k sobě rovným, ale moc dobře si uvědomujeme, co děláme a s jakým cílem. Běží nám v tu chvíli hlavou všechny poznatky a moudra, co jsme se naučili, ale největší umění je nedat to na sobě znát. Odhazujeme pozici pracovníka a stáváme se partnerem.

Je hodně důležité být opravdový, nedělat ze sebe něco víc, jenom proto, že jsem pracovník, být upřímný a citlivý k naladění klientů. Být prostě s klientem v pozici člověk - člověk a jet po linii prožitků, emocí a myšlení. Bereme klienta jako odborníka na svůj život a jen mu zrcadlíme, co dělá a eventuelně radíme co dál. Je důležité ptát se klienta, zda mě k sobě pustí, zda chce ode mě poradit. Zda mu to takhle vyhovuje, zda by to nemělo být jinak.

Protože v okamžiku, kdy jim odhalíme i naše pocity, i to co se nám honí hlavou - např. „teď teda nevím, co ti na to mám říct, docela jsi mě zaskočil“, uděláme mnohem víc, než kdybychom jeli půl roku podle zavedených schémat. My se neshazujeme, ale naopak ukazujeme klientovi, že jsme jako on, a že mít pochyby je normální. A ukazujeme mu právě to zrcadlo, aby on měl možnost konfrontace, jak působí na lidi. Stejně tak je důležité mít upřímný zájem o klienta, protože oni to poznají, když jsme povrchní. Když nejsem ve své kůži, klidně jim to říct. „Jo jsem ospalá nebo jsem nervózní atd.“

Pracovníci se často bojí, snaží se držet hranic, a pak to někdy může vypadat toporně. A klienti to vycítí a vidí, že něco není v pořádku, tak ani nemají moc potřebu se svěřovat. Tohle ale podle nás není o překračování hranic. To, že odhalíme, co v nás klient vyvolává, mu pomůžeme si uvědomit spoustu věcí a shodit bariéry. Klienti mají konečně pocit, že je někdo bere, že se o ně někdo zajímá a že je k nim někdo konečně upřímný. Nestydíme se před klienty shodit, nestydíme se říct, že nevím.

Pracovník a jeho osoba je totiž podle nás nejdůležitější pracovní nástroj - já a klient, klient a já. Je to ale trochu běh na dlouhou trať. Protože pracovník se nejdřív musí zaškolit, absolvovat nějaké kurzy, musí si poznatky utřídit, uložit, aby je pak nakonec všechny jakoby odhodil, a šel ke klientovi čistý, připraven reagovat na aktuální nastavení. Nicméně v hlavě pořád jsou. Už je ale nevnímá jako to, co chci klientovi dát, ale vnímá je jako linku, která nám dává jistotu, že vím, co dělám. A to co dělám je: obyčejný lidský kontakt.

Tohle děláme a asi se nám to vyplácí. Snad jsme srozumitelní, snažíme se to popsat poprvé.

Kde bere váš veteránský tým sílu pro další práci?

Je toho asi víc: Stále v tom vidíme smysl a zároveň po něm neustále pátráme. Ještě nemáme vlastní rodinu a můžeme investovat v klubu :-) - otázka je, co ovlivňuje co. Pořád nás baví vymýšlet, přicházet na věci a zlepšovat - jak práci s klienty, tak prostředí klubu, tak týmovou spolupráci a naše přátelství.

Nabíjí nás, když věci jdou dobře nebo aspoň docela dobře. Když vidíme, že jsme za práci oceněni, když vidíme, že naše lobby na městě má úspěch, a jsme braní jako respektovaný člen lokality, když vidíme, že klientům se u nás líbí a přichází nová nadšená generace, když se nám daří řešit i zapeklité příběhy a když posunujeme práci pořád dál.

Samozřejmě ale, nejsme z oceli a máme období, kdy bychom nejraději odešli a tuhle práci ani neviděli. Ale pak to zase přejde a my jdeme dál. Já ti ani nevím, čím to je. Čím to je? Asi nějakou záhadnou konstelací, která nám dala ty správné vlastnosti pro to být držák, to, že jsme se našli a baví nás to spolu a taky je to podle nás ovlivněno plynutím životních příběhů (když to vezmu podle sebe - nikdy jsem nechtěla zůstat po škole v Brně a Blansku a teď v podstatě přesluhuju 6. rok. Prostě pořád se něco děje, že tu zůstávám a zároveň odcházím co půl roku:-))

Teď aktuálně se všichni strašně těšíme na prázdniny, kdy má klub omezenou otvíračku a my si budeme brát dovolené a více se šetřit. Protože s koncem školního roku stejně jako naši klienti, i my máme síly na dně.

Když se podíváte na to, jak fungují nízkoprahové kluby v ČR, jak byste je zhodnotil? Kde jsme a kam jdeme?

Myslíme si, že jsme ve fázi, kdy už víme! Víme, co děláme, s kým to děláme a proč to děláme. Hodně v tom pomohl zákon, inspekce - ať se to lidem líbí nebo ne, standardy, vzdělávání. Vnímáme jako dobré i to, že pracovníci jsou vzdělaní, kvalitní a zajímaví lidé, kteří nejdou do téhle práce proto, aby si léčili svoje problémy, ale proto, že je to fakt zajímá.

A jak říká Rob: Už jsme pomalu takové malé fabriky na převýchovu pouličníků, je super, že se o ty „uličníky“ někdo stará, když doma to stojí za prd. Když zrovna dospívají a mění se a možná jsou NZDM poslední příležitost někam je nasměrovat. Vypadá to zatím dobře.

Nějaké vzkazy?

Napište vy nám nějaký vzkazy a mějte se rádi!

PS: Na společné fotce ještě bývalý kolega Jakub - přece jenom s námi tu botu taky pomáhal vydupat.