Rozhovor s Jurou Valnohou

Požádali jsme o rozhovor další výraznou osobnost oboru - Jiřího Valnohu, dlouholetého terénního pracovníka, který v ČR rozjel práci na tanečních akcích, aktuálně pracuje jako vedoucí Oddělení nízkoprahových služeb v Jihomoravském kraji v rámci Sdruženi Podané ruce.

Jaké byly Tvoje profesní začátky?

Podzim 95. Začal jsem studovat Sociálně právní akademii v Brně, chodit na stáže a taky dělat dobrovolníka v Brně v kontaktním centru. Moje první zaměstnání byl „nespecifický streetwork“ ve Středisku výchovné péče Help Me v Brně.

A jaké to bylo?

Bylo to super. Byl jsem teprve druhý street v Brně (první byl Luboš Pelech), nová práce, nová výzva nová disciplína. Vnitřně jsem se identifikoval s teenagerem, ale najednou jsem zjistil, že ti dospívající, které v terénu potkávám, mají mnoho věci jinak. Musel jsem se na to ladit, učit se. A taky jsem musel začít poslouchat hip hop :-).

Jak ses v té době vzdělával? Moc toho tehdy nebylo…

Základ jsem měl ze školy. Ale nebylo rozpracované know-how. Např. jak si získávat důvěru klientů, kam chodit, kam nechodit. Dělal jsem terén sám. Bylo to tehdy svobodnější, bylo to možné řešit víc věcí instinktivně, víc aktivně, z dnešního pohledu možná na hraně etiky. Ale výhoda Střediska výchovné péče bylo konzilium kolegů. Člověk si to musel obhájit, že se nepoflakuje… Byl jsem tam rok a něco a pak jsem přešel do Sdružení Podané ruce do „mobilního K-centra“ - do auta s výměnným programem. Buď jsme objížděli lokality mimo centrum, nebo jsme stáli v centru o víkendech a tam jsme měnili. Byla to z hlediska Harm Reduction novinka, tam jsme získali úplně novou klientelu, nejen klienty káčka, kterými byli pankáči - dlouhodobí uživatelé. Najednou si k nám začali chodit měnit hezký načančaný holky. Dostali jsme se ke klientele, která je dnes víc typická, lidé, kteří na první pohled nevypadají jako uživatelé drog. Asi něco mezi teenagerama ze sidliště a pankáčema z káčka. Ale z hlediska klientské práce to nebylo zas tak jiný.

Co bylo v té době těžké a co lehké?

Paradoxně v té době bylo lehčí obhájit naši práci než v současnosti. Zvláštní je, že tenkrát nebyl problém dostat od magistrátu milion a peníze na auto. Tehdy bylo třeba 2000 kontaktů v terénu, mluvím o roku 1999 nebo 2000. Nyní máme přes 8 000 kontaktů a přitom máme půlku úvazků co tehdy. Od zmíněného donátora je problém dostat 800 000 včetně leasingu. Paradoxně děláme práce víc, líp, máme větší odborníky, a přitom jsme na tom hůř. Je to věc, která mne v té práce znechucuje absolutně nejvíc, to mám vždycky chuť s tím seknout….. Jinak mně to baví.

Je s Tebou spojen vznik a rozmach aktivit Ecstasy harm reduction. Můžeš o tom něco říct?

Jedna z aktivit mobilního káčka bylo, že jsme se začali věnovat situaci na taneční scéně. Byl to jeden z úkolů, kterému jsme se měli věnovat v rámci projektů. Brno bylo v té době atypycký tím, že tam nebyly kluby, ale pravidelný velký technopárty. Byli jsme se podívat na pár párty, ukázalo se, že tam drogová scéna je. Zpočátku jsme dělali infostánky, ale to nefungovalo. Pak jsem zjistil, že venku ty programy jsou, že se dělají testy tablet extáze. To byla inspirace. V momentě, kdy jsme zavedli orientační analýzy tablet extáze, tak to začalo fungovat. Tehdy jsme učili spoustu programů v republice, udělali jsme balíček, který obsahoval poskytnutí materiálu pro testování včetně vzdělávání a předání know-how.

Šlo to fakt dobře, byla to velmi efektivní metoda, klienti stáli frontu, aby si s námi povídali, rozvíjelo se to. Měli jsme přístup do médií taneční scény, např. do časopisů Baseline a Tripmag. Spustili jsme webový stránky extc.cz, které měly velký ohlas. Šlo to dobře až do začátku roku 2004, kdy RVKPP obeslala neziskové organizace z drogových služeb, že tyto aktivity přestává financovat. To jsme museli respektovat, bez peněz to dělat nešlo. Bohužel nejde dopátrat, jak tohle rozhodnutí padlo… Nikde se nikdy neobjevil žádná zápis, jak se tohle rozhodlo, kdo je za to zodpovědný.

Vždy jsi zdůrazňoval, aby se pracovníci vzdělávali v tom, jak fungují jednotlivé drogy v mozku, jaké jsou účinky. V dané době se přitom tím téměř nikdo nezabýval. Co tě k tomu vedlo?

Je třeba rozumět drogám, co a jak finguje. V Anglii jsou programy hodně edukativně zaměřené. U nás málokdo z pracovníků absolvoval celodenní seminář o metamfetaminu, o heroinu. Když znáš teoreticky drogy a jejich účinky, snadněji si dáš do souvislostí, co se u klienta děje. Uživatelé drog si často drogou medikují svoje problémy. Když poznají, že tato medikace nefunguje, když jim to vysvětlíš na základě toho, co oni znají ve svých zkušenostech, je to krok do léčby.

Jaká byla Tvoje další profesní dráha?

Pak jsem začal vést Terénní programy Brno. To byly 4 programy - normální pěší terén, mobilní k-centrum, extasy harm reduction a terénní práce v lokalitě Brno-venkov.

Pro mě nejtěžší byl nástup na místo vedoucího terénu. Měl jsem jasnou představu, jak to má fungovat, což znamenalo dělat nepopulární opatření. Začal jsem tím, že jsem se s některými lidmi z týmu musel domluvit, že ukončíme spolupráci. Byl to náraz na řízení lidí, hodně tvrdý, do té doby jsem byl jen teréňák. Bylo těžký říct někomu, že s ním nechceš spolupracovat, že končí. Než jsem dal první výpověď, tak jsem týden nespal, dokonce pak mě ten člověk, kterému jsem dával výpověď, musel uklidňovat. Z té doby mám žaludeční vředy. Z rozpočtu 14.000 Kč (své výplaty) což byly jediný peníze, které jsem měl v té době na starost, jsem se dostal ke 3milionům, za které jsem byl odpovědný a v té době mě to docela stresovalo.

Ale myslím, že co se vedení lidí týče, tak nejsem pes, spíš motivační šéf, který dokáže lidi povzbuzovat, někdy snad i nadchnout. V současnosti jsem vedoucí oddělení kontaktních služeb v Jihomoravském kraji, kam v Podaných rukách spadají Terénní programy Brno, Kontaktní centrum v Brně na Vídeňské, Víceúčelová drogová služba Blansko, Víceúčelová drogová služba Vyškov, Víceúčelová drogová služba Znojmo a nově taky poradenské centrum Pasáž v Brně.

Sdružení Podané ruce je jednou z mála organizací primárně se věnujících drogovým službám, které zřizuje i něco jiného, konkrétně nízkoprahové kluby. Jak se na to díváš?

Já osobně mám nízkoprahy strašně rád, myslím, že skutečně jsou potřeba a že je to ten správný model sociální práce s mladými. A obecný názor nejen můj, ale celkově v Podaných rukách je, že tenhle typ služeb by se měl rozvíjet a že se výborně doplňuje s drogovýma službama v rámci místní sítě na úrovni města. Z mýho pohledu je to pro obor sociální práce nedoceněná věc, stejně jako streetwork . V mých očích je terén výš než konzultační služby, kam přijdou už vyselektovaní klienti s nějakou motivací, ve stanovenou dobu, ty si je posadíš na židli a můžeš začít. To z mého pohledu zvládne kdokoliv s dostatečnou erudicí a osobnostními předpoklady, ale v terénu to chce něco víc. Máš nemotivovaný klienty, musíš si je sám najít. A začínáš pracovat v podmínkách, jaký zrovna jsou, na místě jaký zrovna je, a to chce něco víc… Bohužel obecný pohled je stále opačný - že streetwork je póvl, na káčkách se aspoň sem tam něco dělá a vlastně teprve v ambulancích začíná ta „opravdová“ práce s klienty. Snad se to jednou prolomí...

Byl jsi dlouho odpovědný za Multidisciplinární kurz drogových závislostí pod IES v Brně? O co si se snažil a jak vnímáš současné vzdělávání pracovníků v nízkoprahových službách?

Garantem Multidisciplinárního kurzu jsem byl několik let, ten kurz vznikl v době, kdy ještě neexistoval obor adiktologie, takže to byl svým způsobem první ucelený adiktologický vzdělávací program. Za mého působení se přerodil na kvalifikační kurz pro pracovníky v sociálních službách, dle zákona 108/2006 Sb. Na první běhy, kdy jsme měli na chod kurzu dotace z EU, se mi podařilo dostat pár skvělých zahraničních lektorů, se kterýma jsem spolupracoval v rámci některých evropských projektů, např. Prof. Schmid z Vídeňské univerzitní nemocnice, prof. Mendes z university v Coimbra v Portugalsku a další a myslím, že to byla fakt bomba.

Jsi supervizor. Jak vnímáš supervizi, jak superviduješ? Co Ti dal supervizní výcvik?

Supervize dělám dlouho, ale do supervizního výcviku jsem byl, tak jak to vidím dnes, spíš konzultant. Supervizní výcvik ČAS mi dal jasnější pohled na to co supervize doopravdy je a jaký je její význam, naučil jsem se víc vnímat hloubku procesu a víc vnímat věci pod povrchem, o kterých z nějakých důvodů vlastně není řeč. To jsem předtím neuměl a asi bych se to ani nikdy nijak nenaučil.

A jak vidíš Českou asociaci streetwork?

ČAS je prostě jednička! Jsem individuálním členem ČAS spoustu let a těší mě, že nestagnuje a jde pořád dopředu, v rámci ČAS se generuje pořád spousta nápadů a myšlenek, co dělat. V porovnání s jinými asociacemi je skvělý, že nesklouzává to nejasnýho a neohraničenýho spolku založenýho na zákulisních osobních vztazích, ale drží si jasnou strukturu a nikdo tam nedělá něco jen naoko a nikdo se ho nesnaží tendenčně používat k dosažení svých osobních politických nebo jiných cílů.