Zeptali jsme se supervizorů, kteří prošli vzděláváním ČAS v této oblasti, na jejich stanovisko k zajímavým supervizní otázkám. Odpověděli: Eva Vernerová, Jiří Valnoha, Jan Šíp a Pavlína Gábrhelíková.
Co by si měl tým ujasnit před výběrem supervizora? A podle čeho supervizora vybírat?
Eva Vernerová: „Jde se třeba řídit trojstranným kontraktem, projet si odpovědi, hlavně na formu, účel, cíl a styl supervize. Např. chci, aby supervizor byl víc v procesu, a upozorňoval na jevy, které vidí, slyší (chci zvědomit automatizmy, nevědomé procesy, chci reflexi na to, jak dělám) nebo chci víc mentora (nejistota odborná, začínající tým nebo služba, chci autoritu), který vkládá edukační okýnka, nebo někoho, kdo se striktně drží zakázky(řídím hodně já, zaměření na cíl). Nebo říct si s týmem kde jsme teď, popsat sebe a popsat sebe třeba po několika letech, co se změní, co bude jinak? Potom ještě si ujasnit, jestli to umí supervize, vzdělávání, jiný styl řízení nebo třeba teambuilding. No a ideální představu zformulovat do slov a vypsat výběrové řízení a potom si pohodlně vybírat, kdo co píše a sedí mi to, rozumím tomu? Každopádně byste se neměli při čtení nudit… :-)“
Jiří
Valnoha: „Tým by si měl ujasnit, jestli chce mít supervizi jako „hasičák na
problémy“, které chce rychle řešit, nebo mít supervizi jako prorůstovou podporu
týmu nebo jednotlivce, která je dlouhodobě k dispozici a nemusí se zaměřovat
jen na problémy. Při výběru by měly vzít v potaz reference a odbornou úroveň
supervizora a nebát se experimentovat v tom smyslu, že supervizor nemusí být ze
stejného typu služby. Otázka toho, aby si tým a supervizor osobnostně „sedli“
se možná přeceňuje – pro mne jde o pracovní záležitost a o kontrakt o nějaké
společné práci, takže to hodnotím podle toho, jestli se skutečně pracuje a
jestli se napomáhá dosahování pracovních cílů. Otázka osobních sympatií je dle
mého názoru vedlejší. Taky si myslím, že záležitosti kolem výběru supervizora
se v našem typu služeb zbytečně fatalizují. Když se náhodou „sáhne vedle“ a skutečně
to nejde, tak se přece vždycky dá domluvit, že končíme a vyzkoušíme někoho
jiného. Vnímám tu i určitý „supervizní fetiš“, kdy se programy supervizorem
navenek zaštiťují (v tom smyslu, že když nám dělá supervizora ten a ten, tak to
přece nemůžeme dělat špatně, ne?) anebo soupeří, kdo má na supervizi „větší
eso“ a tím pádem je přece lepší, ne? Tohle pojetí často vede k neschopnosti
supervizora ve správnou dobu vyměnit a tým posunout dál…“
Honza Šíp: „Základní předpokladem je přesvědčení zadavatele, vedoucího týmu o potřebnosti této externí služby pro organizaci a tým. Také povědomí o možnostech, významu a pravidlech supervizní práce. A není na škodu, když se vedoucí s týmem před začátkem nové supervize poradí o výběru supervizora, vlastních představách o obsahu a průběhu supervize. Někteří supervizoři například poskytují jen případovou supervizi, a ne týmovou. Nicméně si myslím, že je pravidlem se na všem důležitém domlouvat přímo se supervizorem při kontraktování na prvním setkání. Při výběru supervizora je užitečné brát zřetel na jeho supervizní nabídku, vzdělání, dosavadní zkušenosti v oboru/přímé práci s klienty a na reference ostatních důvěryhodných kolegů.“
Pavlína Gábrhelíková: „Určitě bych doporučila se nejdřív zamyslet nad tím, co tým od supervize očekává a k čemu supervizi potřebuje. V tomhle může pomoct představit si časové hledisko, co by mohlo a mělo být v týmu a jeho práci s klienty za 3 - 5 let jinak. Je fajn, pokud si tuto otázku položí tým, jeho vedoucí i zadavatel. Každý může mít trochu odlišné představy a domlouvání nové supervize je tak ideální příležitostí, tyto představy diskutovat, slaďovat a hledat jejich společné průniky. Je to také dobrý předpoklad pro kontraktování se supervizorem. Potřeby týmu budou určitě jiné, pokud se supervizí začíná nebo pokud již pod supervizí tým dlouhodobě pracoval: důraz na učící, vzdělávací složku nebo přímo zakázka naučit se pod supervizí pracovat nebo u supervizně zkušených týmů např. odhalovat tzv. "slepé skvrny" u týmu a jednotlivých pracovníků. A s tím také souvisí otázka, zda tým stojí o supervizi případovou nebo i týmovou.
A podle čeho supervizora vybírat? To je docela těžká otázka. Rozhodně doporučuji hledat ve vodách kvalifikovaných supervizorů. Profesní zaměření supervizora není tak důležité. Supervizoři se zkušenostmi z jiné oblasti sociální práce mohou být někdy naopak velmi rozvíjející. Co je asi dobré mít na paměti, že supervizora nedělá supervizorem jen vzdělání, znalosti a zkušenosti (což je samo osobě skvělý předpoklad třeba pro metodické vedení), ale hlavně jeho schopnost pracovat se vztahovým kontextem mezi pracovníkem a klientem, v týmu a celkově v práci se supervizním procesem. Zvykem někdy bývá poptat se na zkušenosti v jiných týmech. Ale s tím trochu opatrně, někdy může být zkušenost supervidovaných se supervizorem úzce provázaná se situací v týmu, organizaci, nemusí tak vůbec vypovídat o kvalitě či nekvalitě supervizora.
Týmy často mají společnou týmovou supervizi. V jakých případech je vhodné, aby si člen týmu vzal supervizi individuální? A má člen týmu v případě indivuálu povinnost referovat týmu o tom, co na supervizi řešil?
Eva Vernerová: „Individuál většinou kontraktuji jako možný pro každého člena týmu maximálně 2x za rok, myslím, že se dějí situace, jako otevření osobní paralely s příběhem klienta, veliké emoce, ať už pozitivní nebo negativní vůči klientovi nebo kolegovi nebo zlé sny. Každý má ten pocit ohrožení někde jinde, možná lépe zkusit individuál, než to nevytáhnout vůbec nikde. Zároveň je to spíš výjimečná záležitost, většina obsahů má zůstat v týmu, pochází odsud. Referovat určitě, slovy, která pojmenovávají a zároveň mi nechávají moji intimitu, ten člověk to udělá sám, takže si řídí, co chce říct. Vše by mělo být od začátku v kontraktu.“
Jiří Valnoha: „Individuál je vhodný v případech, kdy je pracovník „zaseknutý“ na tématu, na kterém ostatní ne a prostor týmové supervize by pro řešení jeho samostatného tématu nebyl vhodný. Já preferuji, aby členové týmu věděli o tématu (např.: nedokážu pracovat s tímhle klientem, těžko hledám řeč s novou kolegyní, apod.), ale nepitvali se v podrobnostech a nenutili kolegu/gyni aby jim sděloval kompletní obsah supervizního setkání. Taky by měli chápat, že když někdo potřebuje individuální supervizi, neznamená to, že je nemocný, nebo neschopný…“
Honza Šíp: “Tak tuto otázku bych rozdělil na tři části: Pokud pracovník přijímá vlastní individuální supervizi mimo organizaci (a většinou si ji také hradí sám), je to zcela jeho soukromá věc a nemusí o tom organizaci informovat. Přijímat paralelně individuální supervizi k týmové v jedné organizaci pokládám za nešťastnou kombinaci, pokud nemá daný odlišný formát. Například vedoucí týmu dočasně přijímá individuální supervizi řízení. Pokud má pracovník potřebu využít čas týmové supervize k individuálnímu řešení tématu se supervizorem, je to předmětem společné dohody na začátku supervizního setkání. Taková podoba individuální supervize je využívána spíše výjimečně jako jednorázová alternativa k týmové supervizi. Nicméně člen týmu se může dostat do situace, kdy nemá dostatek důvěry a jistoty ke sdílení tématu v týmu a využije k tomu individuální sezení se supervizorem. Může jít o citlivé osobní téma, které může mít ale v důsledku vliv na práci s klienty. Mělo by se dít se souhlasem týmu, neb časově je to většinou na úkor společného času, jestliže není kontraktováno jinak. Tým by měl být předem seznámen s tématem a následně také s výstupem z proběhlé individuální supervize. Míra osobního sdělení je na společné dohodě, s respektem k jednotlivci, ale zároveň k transparentnímu kontextu supervize celého týmu.“
Pavlína Gábrhelíková: „Individuální supervize pro člena týmu je vhodná ve chvíli, kdy pracovník zjistí, že v průběhu supervizního setkání přemýšlí o věcech - pracovních a zároveň osobních, které se práce týkají, které nechce před týmem otevřít nebo by i chtěl, ale neví, jak do toho. Cítí, že by se v tom potřeboval více vyznat, porozumět. To je vhodná chvíle požádat o individuální supervizi. No a co se týče povinnosti referovat o individuálu týmu. Osobně si myslím, že to k tomu patří. Není nutné doslova a do podrobností popisovat, co se na individuální supervizi odehrálo. Jde o to dát týmu zprávu, o čem individuální supervize rámcově byla a jaký je její výstup, zvláště týká-li se týmu či práce. Zkrátka vrátit do supervizního procesu to, co z něho vzešlo.“
Jak vnímáte aktuální stav supervize v České republice?
Jiří Valnoha: „Ten stav je velice různý a záleží právě na oblasti a typu sociálních služeb. Obecně bych řekl, že v tom našem segmentu (terény, káčka a NZDM) je stav velice dobrý.“
Honza Šíp: „Dobře. Supervize je v ČR jasně definovaná služba, jsou zde instituty školící nové akreditované supervizory. V drogových a NZDM službách je již roky standardně součástí práce v týmu. Bohužel ve vícero oblastech, kde specializovaný personál pracuje s klienty/pacienty, je zavádění supervize spíše na počátku, především ve školství, zdravotnictví a vězeňství.“
Pavlína Gábrhelíková: „Velký posun přinesla povinnost sociálních služeb pracovat pod supervizí. Pozitivní je to v tom ohledu, že existuje tlak na kvalitu poskytovaných služeb a je větší poptávka po supervizi. Nepříjemné na tom je, že to přineslo jakoby určitou inflaci supervize. Supervizi nabízejí a vykonávají někdy profesionálové bez dostatečného supervizního vzdělání nebo je určen pracovník organizace, aby supervizi dělal, což je komplikované vzhledem k trojstrannému nezávislému kontraktu. Supervize se někdy zavádí v organizacích, které k tomu samy ještě přirozeně nedospěly, což má mnohdy za následek různá nerealistická očekávání - od představy, že jde o kontrolu práce a pracovníků nebo o obdobu vzdělávání v oboru, až po představu, že jde o čas, který si musí všichni odsedět, včetně údržbářů. Taková očekávání mohou komplikovat proces zavádění supervize do organizace. Jako důležité nicméně považuji, že supervize je stále více vnímána jako důležitý nástroj udržení a zlepšování kvality poskytovaných služeb a to napříč celým spektrem sociálních služeb.
Odpovídali tito akreditovaní supervizoři ČAS:
Díky za odpovědi. K supervizi se dostaneme na streetwork.cz opakovaně, protože jsme otázek položili více a tak se můžete těšit na další…
Aleš Herzog