Rozhovor s Tomášem Vejrychem

Tomáš pracuje 10 let v Kontaktním centru SANANIM v Praze, které nyní i vede. Centrum loni vyměnilo rekordních 1 067 127 injekčních setů a také odeslalo 115 lidí do léčbu. Káčko zažívá dlouhodobě těžkou situaci ohledně odporu občanů a politiků vůči jeho umístění v lokalitě.

Můžeš se profesně představit?

Jsem diplomovaný specialista na sociální práci. Aktuálně studuji vysokou školu, což mi dost komplikuje život. V práci mě hodně ovlivnil výcvik a víceletá individuální sebezkušenost.

Co Tě baví na Tvé práci? Co Ti pomáhá zvládnout těžké, náročné situace?

Baví mě potkávat klienty, které znám dlouhou dobu, na kontaktce. Normálně s nimi pokecat, pustit si muziku, prostě s nimi moc „nepracovat“. Vedle toho dlouhodobá práce s klienty.

Když zrovna funguje tým, tak je důležitá podpora od kolegů. Je důležité pro mě taky cítit podporu od vedení jako organizace. Vedle toho nemám v životě jen práci, tak hledat podporu a relax mimo pracovní svět.

Jak se změnili Vaši klienti za deset let, co jsi v sananimském káčku?

Obecně se dá říci, že klienti mají více problémů. Jsou to lidé, kteří se bez dopomoci z toho nevyhrabou. Jsou starší, mají více zdravotních komplikací, sociálně jsou na tom v čoudu. Spousta z nich nikdy nepracovala. Nemají zážitek být členem společnosti či ani jakéhokoliv nedrogového společenství. S délkou braní je jasné, že to nese zhoršení psychického stavu.

Jsou čím dále méně schopni se něčeho domoci, což souvisí s výše zmíněným ale i s jejich okolím, které bylo vždy negativně nastaveno k užívání drog, bezdomovectví, divnosti.

Jsou klienti nějak agresivnější?

To je stále stejné (a relativně časté). S drogami je agrese spojená. Člověk složitě udrží napětí, když je frustrovaný.

Máte více klientů s psychózou?

Ano, přibývá lidí s psychózami, nedrží dohromady, nemají dostatek dobrých základů, a potom ty složitosti, které se jim stávají, nesnesou. Blbý základy jsou, že lidi neměli výchovný vztahový figury, jsou z ústavu, děli se jim hnusný prasárny v dětství, vychovával je někdo, koho by nikdo za rodiče nechtěl. Člověk se pak radši zblázní. Nebo měli nějaký psychiatrický problém už před braním, takže se sebemedikují. Jsou to lidé, kteří nebyli nikdy zapojení do společnosti. Nejsou schopni fungovat ve vztahu k lidem, ke společnosti. Možná je to i drogami, často to klienti zdůvodňují „nekvalitním perníkem“.

Co děláte, když je klient akutně v psychóze?

My můžeme v tento moment jen to vydržet a čekat na nějakou chvíli, kdy jsou ready. V nějaké hranici hlídat, pokud už jsou nebezpeční sobě nebo někomu jinému. Pokud jsou, pak musíme jít za svobodnou volbu, kterou klient není schopen udělat. Musíme třeba zavolat záchranku, která pak přijede často i policisty a klienta odveze do psychiatrické léčebny. Ale my se toho klienta tím nezbavujeme, pak se za ním stavíme do léčebny. Vysvětlíme, proč jsme to dělali, máme o něj zájem, neopouštíme ho.

Jak se změnilo Káčko samotné?

Snažíme se, aby pracovníci měli čas se věnovat klientům, kteří s něčím potřebují dopomoci. To nemusí být žádné velké věci. Je možné přijít a sedět a smát se. Ale vyvíjíme tlak na změnu, nemusíme být pro všechny přijatelní, protože nevycházíme jen z toho, co ten člověk chce. Nejde skloubit průtokáč a individuální přístup. Charitativní služby (např. sprcha) jsou upozaděny. Kdyby k nám chodilo o polovinu lidí méně, tak by ty služby omezeny nebyly. Omezujeme služby, abychom si udělali prostor na lidi, kteří stojí o kontakt, být viděn a vnímán.

 Já si myslím, že klienti určitě potřebují charitativní službu (sprchu, pračku), ale pokud se do nich pustíme, tak neděláme to, co lidi posouvá nejvíc - doprovázení do léčby. Máme víc odbornějších služeb, než jsme měli, např. lékařku.

V posledním období se pokoušíte o tzv. Case management. Co to znamená?

Intenzivnější doprovázení lidí v nějakém období, které přesahuje rámec káčka. Více praktické dopomoci. Častěji se klienti, kteří do programu CM vstoupí, potkávají se s jedním pracovníkem - case managerem. Více za klienty kopem, snažíme se je někde umístit, víc jim předjednat, jednat s rodinou. Neopouštíme lidi, i když přestanou abstinovat, pracovníci za nimi stále dojíždějí. Jsou to lidi, kteří se k nám velmi pravděpodobně stejně vrátí.

Co jsou úspěchy case managementu?

Základní úspěch je, že lidi uvěří, že stojí za to. To je základ u většiny lidí, kteří se ošívají ze vztahu s člověkem - pracovníkem, že mohou mít blízký vztah. A to je posouvá, aby mohli něco dělat. V krizích se obrací na tuto osobu, nejdou k drogám, hledají alternativy, dostanou se k tomu, co potřebují, neskončí v půlce cesty. (např. klientka podepíše adopci a zachová se férově ke svým dětem, klient který zjistí, že má zákaz Prahy , si zařídí bezpečný přechod jinam a nejde do vězení, klientka abstinuje, klient nemá epileptické záchvaty.)

Káčko se stěhovalo z Holešovic, kde je městská část nechtěla. Nyní jste na Praze 5, ale opět Vás nechtějí. Zůstáváte zde?

Jsme ve stavu, kdy bychom se měli stěhovat, usilujeme o to, ale nikde nejsme vítaní. Je to taková paralela s našimi klienty. Zažíváme na sobě postoj společnosti k našim klientům. Hledáme městskou část, která by byla ochotná s námi vyjednávat, zda a za jakých podmínek by mohlo KC vzniknout. Žádná o tom ale nechce ani slyšet

Určitý díl spoluzodpovědnosti máme za to, jak jsme se zde ocitli. Nicméně to, co se nám děje, je strašlivé. Byli jsme svědky toho, jak vzniká extremismus. Jsme už zvyklí na zničený majetek. Frustrovaní lidi nám rozbíjí okna, nadávají zaměstnancům (pracovnicím říkají „jste děvky“) máme na fasádě hanlivé nápisy („Chcípni píčo!“ „Jestli nezmizíš, shoříš“). Rozmlátili nám auto, rozbíjeli zámky, polili dveře asfaltem, zkvašenýma hovnama, olejem. Hodili dovnitř dlažební kostku. Podali jsme více než 20 trestních oznámení. Náckové zde chodili jako domobrana, byly zde demonstrace. Pravidelně jsme měly a máme kontroly z úřadů. Je to náročné období.

Je něco, o co bys chtěl klienty požádat?

Chci požádat o to, aby v okolí KC se zdrželi kriminálních věcí a aplikace. Souvisí to s naším okolím. Přicházejí do prostředí plného předsudků a stereotypů. Nechci házet vinu jen na okolí. Leckdy svým chováním tyto stereotypy potvrzují.

Chápu jaké je cítit se na pokraji společnosti - prožitek nechtěnosti, absolutního odsudku. Zažili jsme to na sobě, chápu, že se klienti nechtějí dohadovat s lidma, chtějí jen ukázat prostředníček. Ale věřím, že v nich je něco dospělého, že se mohou snažit to chování v okolí KC zvládat. I v jejich situaci jde volit, jak se chovat citlivěji v prostředí, kde jsou třeba mámy s dětma. Většina klientů je schopná dělat věci jinak, proto bych požádal, aby to zkoušeli.

Co se Ti při práci s klientama osvědčilo?

Nehrát si na moc velkýho odborníka. Být sám sebou. Lidi ocení a vycítí, za si na něco hraješ či ne. Reflektovat věci, nebýt posraný z chyb. Koukat se na chyby jako něco přirozeného pro tu práci. Osvědčilo se mi projít se spoustou klientů fází boje, vzteku, kterým, pokud to s klientem projdeš, je to prostor pro sblížení. Spousta klientů se navazuje na své okolí přes agresi, testuje, když jsem schopen to vnímat, jde to využít. Když zlobí, tak vlastně něco chtějí, touží…

Děkuji za rozhovor

Aleš Herzog, Terénní programy SANANIM

Porovnání výkonů KC SANANIM