Rozhovor s Alešem Herzogem

Co tě vede tak dlouho pracovat v sociální oblasti s lidmi?

Pomoc jiným má smysl. Pokud je efektivní, tak je užitečná pro ty, co ji potřebují, a nabíjí ty, co ji vkládají. Pracuji v oboru 16 let. Důvody se mi samozřejmě proměňují v čase. Na začátku bylo motivem, že chci dělat něco co má smysl a vzpoura vůči zaměření na zisk, které jsem viděl u některých spolužáků při studiu ekonomie. S postupem času oceňuji v oboru možnost tvořit, spoluutvářet, rozvíjet, hledat…

Přijde mi, že náš obor postupně nabývá na čím dál tím větší důležitosti. Vstupujeme do fáze, kdy zde máme reálnou chudobu, reálné sociální vyloučení, významné obtíže s užíváním návykových látek, a my jsme jednou z mála konstruktivních reakcí na tyto problémy.

Jak se ti vedou (vedly) týmy?

Blbě. Myslím, že v naší realitě a v rozpočtech, které máme na zajištění služeb, se vedoucí služeb věnují všemu jinému než vedení týmů. Píšou projekty, dělají vyúčtování, sháněj prachy, lezou do zadku úředníkům, vydělávají si bokem, aby uživili rodinu, snaží se být občas tak v kontaktu s klienty… Vedoucí často vedou spíše jen porady a jednání s úředníky, než že by dávali zpětnou vazbu kolegům z týmu, motivovali je, podporovali a oceňovali, nebo vytvářeli příležitosti pro jejich růst, zaškolovali apod. To je pro mne oblast, kde bych měl a chtěl spoustu energie vložit a nějak se to nedaří… Na druhou stranu kdo mě zná, ví, že jsem dost kritický, a tak je možná lepší, když dávám pozornosti méně.

Ale na druhou stranu jsou v oboru týmy dynamické, pestré, dochází k mnoha dilematům, hledání řešení. Existují nízkoprahové služby, za jejichž podobu hodnocení a sebehodnocení pracovníků by se nemuseli stydět ani velké a bohaté firmy. Ale „vedení týmu“ mne zajímá, často je to o vyvažování mezi „hraničáři“ a „pravidláři“… Mám rád tu dynamiku.

Co si o týmech v ČR (nebo jinde) myslíš?

Myslím, že jsou u nás týmy zajímavé, často schopné vnitřní silou překonat nepřízeň osudu a financování, podporovat se navzájem…. Možná někdy až moc podporujeme kolegy, kteří něco vysírají kvůli tomu, že se s nimi rozešla holka, zrovna se jim nedaří, nebo jen zrovna mají KOPR. Lidé v týmech občas příliš pečují o sebe na úkor klientů. Čemuž se ale vzhledem k výši platů není moc co divit. A taky máme tu rakouskouherskou (švejkovskou) mentalitu. Požadujeme řešení od pomazaných hlav, chceme, aby nám někdo řekl, jak to všechno máme dělat. Pak nám to někdo řekne a my, protože se nám to nelíbí, tak to sice děláme, ale remcáme a občůráváme to, nebo to doslovně parodujeme. Místo toho, abychom si vytvářeli vlastní cesty a hledali nejlepší řešení, a pak si za nimi stáli. Odpovědnost za naši nespokojenost svádíme na kohokoliv jiného (klienty, standardy, šéfa, organizaci, donátory apod.).

Jak (podle čeho) se dají týmy srovnávat?

Týmy se dají porovnávat podle toho, nakolik mají uchopitelně stanoveny cíle služby a etické principy a sdílejí je (jsou s nimi zajedno), jak spolu efektivně komunikují a předávají informace o klientech, jak otevřeně jsou schopny využívat supervizi k řešení i nepříjemných věcí a obtíží, jak jsou schopny zvládat mimořádné situace a zastupovat se navzájem.

Možná ještě k tomu porovnávání…Postupem času opouštím „relativní“ kvalitu, která znamená „jsme lepší než tamti, protože se si to o sobě myslíme, nebo to o nás někdo říká.“ Už nemám potřebu „pracovat v nejlepší službě“, kterou jsem kdysi měl a která mi fungovala jako motor pro spoustu úsilí. Zajímá mne hledání kompromisů v absolutní kvalitě.

Je zřejmé, že každá služba je schopna dosáhnout jen určitého stupně kvality podle svých možností a limitů. Jinými slovy: „Pokud nemáme dost peněz, vyhovující prostory, či máme záplavu klientů, sníží to naši kvalitu. Můžeme být velmi šikovní, snažit se to kompenzovat, ale stejně naše kvalita bude nižší, než kdyby podmínky byly ideální.“ Ale jde o to, abychom v rámci našich podmínek dosahovali přínosu pro klienty, byly skutečně prospěšnou a efektivní službou v rámci dané situace. Čili jsem schopen hledat i kompromisy v naší kvalitě, jsou oblasti, kdy pečlivě trvám na tom, aby bylo vše v pořádku, a oblasti, které úmyslně či vlivem okolností obětuji.

Co bys chtěl změnit v oboru?

Chtěl bych rozproudit oborovou diskusi, ale to se mi absolutně nedaří. Ta zcela ustala, minimálně na internetu. Dokonce lidi začínají být líní či neochotní “lajkovat“ oborové věci na facebooku. To je už absolutní úpadek :-). Chci založit „Pragmatik“ - diskusní skupinu pro pracovníky nízkoprahových služeb, jednou za 2 měsíce se potkat a řešit nějaký oborový problém či dilema… uvidíme, zda to spustím… Snad probíhá nějaká diskuse v regionálních skupinách, aspoň v to doufám…

Měnil bys cílovou skupinu? (HR, NZDM, práce s lidmi bez domova a jiné)

Jo, klidně, zajímají mne všechny nízkoprahové služby, čili rád bych si vyzkoušel práci s lidmi bez domova nebo v nějaké sociálně vyloučené lokalitě. Nebo bych se klidně vrátil do NZDM. Mám to úplně otevřené. Nicméně stále cítím nedokončenou misi v terénu SANANIMU, což je obrovský projekt skládající se z mnoha rozdílných činností (terénní v centru, sanitka a zdravotní služby, terénní práce na okraji Prahy, peerwork a sociálně stabilizační program, časopis Dekontaminace a web www.edekontaminace.cz… je to vlastně takový nekončící kolečko, vždy když do něčeho sáhneme s kolegy, a nějak to změníme, tak to nějakou dobu trvá, a pak se rozhlídneš, a hoří něco jiného.

Myslíš si, že obor (NZDM, harm reduction a jiné) stagnuje nebo se vyvíjí?

Nyní je dle registru MPSV 288 NZDM, před 15 lety se tak vnímalo 20 zařízení. I terénních programů přibývá. Takže ten rozvoj je evidentní. HR služby asi stagnují, marihuanové filtry nás před stagnací, obávám se, nezachrání :-), byť oživily prvokontaktování, což je fajn. Mrzí mne, že se zatím příliš nevyvíjí nízkoprahové pracovní programy, v kterých vidím obrovskou budoucnost. Terénní práce se reinkarnovala, v tomto velký respektu Fóru terénní práce a ČAS a všem dalším, co se na tom podíleli. Stagnuje oborová diskuse a spolupráce, možná mizí pocit nějaké společné lodi, společného díla. Ale to bývá typické, že po aktivistické fáze zrodů věcí, se to vytrácí. Ale je mi to líto.

Co říkáš na vládní politiku a chtěl bys na ní něco změnit? (max. 500 slov)

Teď se na mne asi lidé naštvou, ale já jsem vlastně spokojený. Podívejte se, jak to vypadá v Maďarsku nebo na Slovensku, můžeme být rád za to, co máme. Říkám si, pokud bych chtěl něco dělat s politikou, tak bych měl někam kandidovat, což rozhodně nehodlám, tudíž ani nemám nárok hudrat. Asi bych uvítal nějaké změny na poli zaměstnávání. Princip, když budeš trochu makat, přijde o dávky nebo se ti sníží, je chyba… A ještě lidově: Taky by si měli politici a policajti konečně přestat matlat med kolem hub, že jsou schopni represí či primární prevenci (ala čutání do balónu) snížit užívání drog, notabene v naší společnosti, kde většina lidí chlastá. Fakt bych chtěl potkat policistu, který by se mnou sdílel tezi, že jediným způsobem jak posunout otevřenou drogovou scénu v Praze, je ji „substituovat ke stabilitě“. Tedy směnit substituci doprovázenou sociální a pracovní složkou a bydlením za to, že se přestanou uživatelé drog chovat způsobem, který ostatní občany obtěžuje.

Co myslíš, že si nejdůležitějšího oboru přinesl?

Tady jsi měl dát ten limit 500 slov :-) Těžko hodnotit. Spíš řeknu, co si tak vybavuji, že jsem prováděl. Vrazil jsem mnoho energie k vymezení a etablování NZDM. Chtěl jsem vědět, jak se má ta práce dělat, protože to zpočátku vůbec nebylo jasné. Cokoliv zjistil, tak jsem zveřejnil. Možná jsem tedy přispěl k tomu, že v oboru sdílíme otevřeně know-how, byť to nedělají všichni. Spolu s Tebou, Robe, (a s Helenou Kotovou) jsme byli u vzniku programů specifické prevence v NZDM. Tímto gratuluji klubu PVC k 15tilétému výročí, jsem moc rád, že jsem mohl být členem jeho týmu a společně řešit PVC otázku: „Jak to dělat?“ Díky že to táhneš dál…Byl jsem u nastavení vzdělávání v oboru (v rámci kurzů a konferencí ČAS) a občas dělal Petrovi Klímovi asistenta.

Usiloval jsem o zlepšení vztahů mezi pražskými drogovými terény po letech, kdy nebyly dobré. Zabývám se nízkoprahovou prací, zaměstnáváním klientů, a vidím v tom budoucnost oboru. Když jsem nastupoval do Sananimu, tak stav našich exterňáků nebyl příliš povzbudivý, ale za sedm let práce se velmi změnil. Lze to zahlédnout i podle toho, že nyní pravidelně jezdí na Letní školu HR, kolegové z oboru je tam velmi chválí, a my jsme s nimi letos i jeli vodu. Snažím se, aby časopis Dekontaminace (ke kterému jsem kdysi vzhlížel s obdivem), byl pro klienty zajímavý a vycházel pravidelně. Snažím se prosazovat důsledně tezi, že se máme od klientů učit, abychom je mohly učit. Zajímá mne kontraktování s klienty.

Myslím, že nabízím trochu jiný pohled na standardy kvality a individuální plánování (a cíle a poslání, ochranu práv a střety zájmů, hodnocení kvality), než je zvykem. Je to pohled, který se v nich snaží ukazovat příležitosti. Nabízím možnost uchopit je konstruktivně.

Myslíš si, že je nějaký rozdíl mezi pracovníky, co do oboru přichází teď a v minulosti, proč (pozitiva/negativa)?

Vnímal jsem určité etapy. Tak do roku 2007 přicházeli dle mého do oboru samí aktivisté, lidé, kteří měli o tu práci zájem tím, že je v něčem alternativní vůči běžnému obstarávání si obživy. Ale to neznamená, že se byli vždy skvělí, občas mezi nimi byli bezhraniční zachraňovatelé, občas sami měli problémů víc než by mohli pomoci řešit jiným. Ale bylo to krásný v tom duchu tvorby něčeho jiného. Pak se najednou objevili ti „nenadšení“ (zní to jako ti „nemrtví“ hororovým slangem). Buď lidé, kteří to dělají jen jako práci. Nebo absolventi VOŠek a VŠ sociálního směru, kteří ale chtěli něco jiného, než pracovat v nízkoprahu, akorát ta místa nesehnali. Často to byli extrémní pravidláci, opevnění v pravidlech a předpisech, kterými se bránili kontaktu s klientů. Čekali, až konečně jim klient předloží nějaký problém, který oni svou radou vyřeší. Ale to jsou fakt extrémy. Jinak mám pocit, že stále přichází dost zajímavých lidí.

Jaké nejhorší a nejlepší situace jsi zažil (s klienty, pracovníky, vedením)?

Nejhorší: Chceš, abych řekl historku, jak mne v klubu PVC jeden klient podržel, a druhej mi dal přes hubu? To bylo vlastně v pohodě. Blbý bylo, jak jsme nedostali od RVKPP tuším v roce 2006 ani korunu a já musel jít na pracák. Těžké bylo, když tragicky umřeli klienti - exterňáci, se kterými jsme dlouho pracovali. Strašné bylo, když klient vyhrožoval mé ženě toho času v káčku, že ji zabije.

Obecně náročný je, když se posun klientů nedaří, i když se snažíš, co to jde. Když třeba přes spoustu všelijakých intervencí naši dva klienti nízkoprahového pracovního programu přišli o bydlení v zahradní chatce. A těžce prožívám, když kolegové něco vysklí či nedají v důležitých momentech dost energie do práce…

Co se týká nejlepších situací, tak si pamatuju, jak se nám kdysi podařil Street Jam na náměstí v Blansku, to byla krásná akce. Taky jak jedna klientka přišla a byla hrozně šťastná, protože byla hrozně šťastná, protože našla dvě stovky, co mi vypadly před vchodem do PVC z kapsy :-D Když jsme doprovázeli jednu drogově závislou klientku těhotenstvím a dopadlo to docela hezky. Nebo jak jsem na stáži v Terapeutické komunitě v Němčicích potkal klientku, se kterou jsem se bavil o léčbě v terénu na hlaváku. V poslední době byla moc fajn voda s exterňáky.

Co se týká dobrých situací s pracovníky tak jich bylo mnoho. Hrozně jsem vděčný za setkávání s Michalem Zahradníkem, které mne v mnohém ovlivnilo. A s celou partou ze supervizního výcviku. Taky PVC mělo dynamiku, moc mne bavilo, jak jsme se spolu hádali při hledání nejlepší cesty pro klienty.

Co se týká vedení, tak bych asi chtěl pochválit své aktuální vedení, a to Martinu a Jiřího Richterovi. Jsou pracovití, výkonní a převážnou část své energie věnují organizaci, tj. SANANIMu. Jak poznávám obor, tak to u vrcholového managementu to často bohužel nebývá zvykem….

Jak ovlivnila tvoje práce tvůj osobní život?

Velmi. Žena je z oboru. A mám mnoho kamarádů z oboru, i když je pravda, že poslední dobou se moc nevidíme, a občas máme rozdílné názory, což nás oddaluje.

Jak se vypořádáváš s tím, že některým klientům nepomůžeš (třeba i v případě, kdy uvádějí, že pomoc chtějí)?

Snažím se co nejvíce analyzovat, proč to nefungovalo, a poučit se z toho. A často se ukazuje, že toho umíme ještě málo a musíme se více učit a hledat skutečně efektivní cesty.

Jak se profesně vidíš za 5 až 10 let?

Chtěl bych nadále být tam, kde jsem, tedy vést nějaký tým nízkoprahové služby. A jedno s jakou cílovou skupinou. Ideální představa by byla, kdyby mne to uživilo, tj. umožnilo zaplatit splátky hypotéky a uživit rodinu, abych nemusel vydělávat další odbornou činností (inspekcemi, lektorováním).

Proč si ještě „nevyhořel“?

Protože pracuju rád.

Chceš někomu něco vzkázat?

Pozdrav všem, kteří v oboru pracují. Díky za tuto volbu! Chci se omluvit těm lidem v oboru, kteří to s prací mysleli dobře a které jsem zasáhl či naštval svou urputností, tvrdostí a velkými nároky na výkon... A poděkovat těm, kteří mi dávají důvěru tvořit a pracovat…

_____________________________________

Ing: Mgr. Aleš Herzog Vystudoval ekonomii a sociální práci Pracoval v nízkoprahovém klubu PVC a v terénním programu v Blansku (1998 - 2006), v kanceláři ČAS (2007) a nyní pracuje jako vedoucí v Terénním programu pro uživatele drog SANANIM v Praze Získal jako jednotlivec v roce 2007 Časovanou botu, v roce 2010 ji získal tým, ve kterém pracuje. Jako dobrovolník přispívá na portál www.streetwork.cz Administruje portály www.edekontaminace.cz a www.individualniplanovani.cz