Přinášíme vám rozhovor s Klubem Uličník, držitelem výroční ceny Časovaná bota v kategorii „Skokan roku 2015“. Toto ocenění je každoročně udělováno pracovníkovi nebo zařízení, který resp. které v oboru působí méně než dva roky. Klub Uličník pro děti a mládež zřizovaný Diakonií Západ je mobilní formou nízkoprahového zařízení pro děti a mládež. Jeho vznik je datován do loňského roku, kdy v lednu 2015 převzal od ČAS (za finanční podpory The Velux Foundations) skříňový mercedes přebudovaný na mobilní klub a začal poskytovat sociální službu v západočeských lokalitách Poběžovice, Bělá nad Radbuzou, Janovice nad Úhlavou a Bor u Tachova. V těchto lokalitách doposud žádná forma nízkoprahové práce s dětmi nebyla zavedena.
Vyhráli jste ocenění Skokan roku 2015, jaký je to pocit?
Takové významné ocenění jsme rozhodně nečekali, velmi nás potěšilo. Rozhodně jsme měli dobrý pocit, znamená pro nás hodně, jelikož jsme v této práci celkem nováčci a nastoupili jsme do nově začínající služby. Ve městech, kam jezdíme, se služba velmi dobře a rychle ujala.
Představte čtenářům projekt Klub Uličník pro děti a
mládež. Jak to všechno vzniklo?
Klub Uličník je terénní formou nízkoprahového zařízení pro děti a mládež. Realizovaná je v lokalitách Janovice nad Úhlavou, Poběžovice, Bělá nad Radbuzou a Bor u Tachova, nově i v Nemanicích. Města byla vytipována podle polohy, podobné historie, rozlohy a počtu obyvatel. Jde o města, kde by ambulantní formu NZDM bylo velmi těžké nebo dokonce nereálné zřídit.
Mobilní Klub má podobu skříňového Mercedesu Sprinter, který jezdí pravidelně do jednotlivých měst podle pevně stanoveného harmonogramu. Díky automobilu lze za klienty přijet do jejich přirozeného prostředí.
Myšlenka Klubu Uličník vznikla jednak na popud grantové výzvy ČAS a také z nápadu představitelů Poběžovic, kteří chtěli ve městě NZDM zřídit.
Mobilní NZDM v České republice nejsou právě obvyklé,
kde čerpáte inspiraci a zkušenosti?
Inspiraci a zkušenosti získáváme od starších kolegů a také při stážích a školeních, které absolvujeme v rámci našeho vzdělávání. Také postupem času vidíme, kde máme mezery a v čem je třeba načerpat nové dovednosti. Dalo by se říci, že praxi získáváme za pochodu, největší inspirací jsou pro nás ovšem klienti, kteří se k nám vrací a přivádějí s sebou nové lidi.
V čem spatřujete výhody mobilního klubu?
Výhodou je určitě možnost dojezdu i do vyloučených lokalit. I v malých městech bydlí děti, které řeší každodenní i náročné situace. Vyrazit do většího města pro pomoc sociální služby by bylo už moc komplikované. To, že za nimi přijedeme, snižuje práh nízkoprahových služeb obecně.
A co nevýhody, jsou také nějaké?
Nevýhodou jsou rozhodně prostorové bariéry automobilu, kde je omezena kapacita počtu lidí. Zejména v zimě je k poskytování služby využíván hlavně prostor skříně. Někdy nás limituje sociální zázemí, které je v automobilu velmi omezené. Občas nás zaskočí nepříznivé počasí, které nám komplikuje cestu do/z lokality. Dojíždění do lokalit je poměrně časově náročné. Člověk stráví téměř 8 hodin týdně na cestách. 20 hodin stráví v lokalitách. Na nepřímou práci – přípravu tematických programů, evidenci výkonů, další vzdělávání, apod. – příliš času nezbývá.
Ve vaší nominaci je naznačeno, že vám váš Mercedes
připravil již nejedno překvapení – co jste spolu zažili dobrodružného?
Rozhodně nás vždy překvapí počasí, které je nevyzpytatelné, cesty do malých měst jsou mnohdy špatně průjezdné či nejsou vůbec udržované, proto v zimním období se nám již několikrát stala cesta kluzištěm, po kterém jsme museli dobruslit zpět na naši „základnu“. Také se nám stalo, že jsme chtěli odjet do lokality a auto nechtělo nastartovat. Téměř týden jsme řešili, co se stalo. Nakonec si jeden technik všiml rozsvíceného světla v zadní (skladovací) části auta, které neustále vybíjelo baterii.
Mnohdy nás dokáží i po tak dlouhé době zaskočit reakce okolí. Když se dozvíme, že např. krademe děti. Obvykle po vysvětlení co jsme zač, se situace vysvětlí.
Působíte ve čtyřech malých západočeských městech, v čem jsou tyto lokality podle vás specifické? A jaký tato specifičnost vyžaduje přístup z hlediska sociální práce s dětmi a mládeží?
Působíme v oblasti bývalých Sudet, kde je většina obyvatel přistěhovalých. Dříve zde sídlilo vojsko. Od devadesátých let se města potýkají s vysokou nezaměstnaností, špatnou dopravní obslužností a odlivem obyvatel.Dále od června jezdíme také do Nemanic, což je malá vesnička téměř na česko-bavorské hranici. V poslední době se proslavila tím, že se zde natáčela část filmu Cesta ven. I přes podobnou historii je každá lokalita specifická a klientela se liší jak zakázkami, tak i skladbou dětí z různých sociálních vrstev. Vždy je třeba dbát na individuální přístup pracovníka k jednotlivým dětem.
Jako specifikum lze uvést, že práce v mobilním klubu v malých městech je více komunitní. Pracovníci musí být více v kontaktu se zástupci měst či škol. Veřejnost se také více zajímá o poslání služby a o to, co vůbec děláme.
Kdo je váš typický klient?
Holka či kluk obvykle ve věku 10-12 let, kteří nejvíce vyhledávají kontakt s vrstevníky a pokec s pracovníky. Často potřebují slyšet ocenění a pochvalu za to, co se jim právě podařilo.
Rozjeli jste v nových lokalitách novou službu, navíc v netradiční formě, jak těžké bylo vyhledat a oslovit klienty? Co se vám osvědčilo, co funguje?
Vycházeli jsme ze zkušenosti, kterou jsme měli
z domažlického NZDM. Oslovili jsme v první řadě školy. Domluvili jsme
se s řediteli na všech školách, aby nám umožnili vstupy do tříd. Žákům
jsme se osobně představili. Nabídli jsme jim i malou exkurzi do mobilního
Klubu. Efekt byl ohromný. První měsíce byly velmi náročné. Službu vyhledalo velké množství dětí, které postupně
zjišťovaly, zda je služba pro ně užitečná a zda spadají do cílové skupiny. Postupně
vykrystalizovaly skupinky klientů, kteří službu vyhledávají dodnes.
V některých lokalitách jsme veřejností velmi kladně přijímáni a úřady se nás snaží podporovat. Také se nám v jednom případě stal právě opak, kde jsme tamějšími zástupci města spíše nežádaní. Proto jsme zde omezili provoz.
Vtipné byly začátky, kdy automobil nebyl nijak označený. Byli jsme pro veřejnost nečitelní, a tudíž o nás kolovaly po městech různé zvěsti, co jsme zač.
Loňský rok byl pro vás opravdu nabitý událostmi, pochlubte se úspěchy – co se vám v uplynulém období podařilo?
Jako největší úspěch vnímáme to, že se podařilo službu v lokalitách rozjet, vytvořit silnou klientskou základnu a mít dobré vztahy se zástupci měst. Dále můžeme zmínit akci na Týden nízkoprahů, kde jsme v každé lokalitě měli připravený program jak pro děti, tak i pro širokou veřejnost. Překvapil nás zájem z řad veřejnosti. Navíc jsme při této příležitosti v každé lokalitě měli výstavu Zaostřeno na život, kde byly popsány životní příběhy našich klientů. V neposlední řadě se podařilo získat grantovou podporu z Restartshopu pro jednoho z našich klientů, díky které se může vyučit vysněným řemeslem.
Prošli jste velmi úspěšně rozvojovým auditem ČAS, co vám tento proces dal cenného?
Z rozvojového auditu jsme měli pěkný strach. Nikdo z nás jím ještě neprošel, a tak jsme nevěděli, co nás čeká. Průběh nás ale mile překvapil. Auditoři jednali velmi profesionálně a kolegiálně. Zpětná vazba z auditu nás ujistila, že se naše práce ubírá správným směrem. Uvědomili jsme si jisté mezery, na které jsme se letošní rok zaměřili. Dvoudenní audit nás značně profesně posunul vpřed.
Jaké máte plány do budoucna, jakým způsobem budete službu dále rozvíjet?
Od července realizujeme projekt Plus pro Uličníka, jehož cílem je přiblížit krizovou pomoc dětem do lokalit, kde působíme. Dále bychom se chtěli zaměřit na starší cílovou skupinu. Oslovit mládež ve věku 15+. Už nyní nám je jasné, že prostory mobilního Klubu nejsou pro ně atraktivní. Během letních měsíců se soustředíme na oslovování starší cílové skupiny přímo v ulicích měst a zjišťujeme, jak tuto cílovou skupinu oslovit.
Děkuji za rozhovor a držím palce – ať se Uličníkovi daří!
Michaela Burdová, ČAS
Za tým pracovníků Klubu Uličník odpovídala Eliška
Kolářová, DiS.